Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1973/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká pojišťovna ZDRAVÍ, a. s. se sídlem Praha 10, Litevská 1174/8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem Praha 1, Palác Riesů, Panská 6, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2008 č. j. -86 a Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011 č. j. -108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v občanskoprávní věci, jíž byla účastníkem, a to pro porušení jejího práva na spravedlivý proces a principu rovnosti zakotvených v článcích 36 odst. 1 a 37 odst. 3d (dále jen ""), jakož i článku 90y.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 25. 10. 2007 č. j. -58 zavázal žalovaného M. B. zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) 45 768 Kč s příslušenstvím; rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný (pojištěný) při uzavírání pojistné smlouvy ve zdravotním dotazníku neuvedl dřívější léčbu scabies a bolestí zad, čímž porušil povinnost pravdivě a úplně zodpovědět dotazy pojistitele, stěžovatelka by při znalosti těchto okolností pojistnou smlouvu neuzavřela, a proto důvodně podle ustanovení § 802 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do dne 31. 12. 2004 (dále jen "obč. zák."), od pojistné smlouvy odstoupila. Důsledně tomu jí vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení v podobě pojistného plnění, vyplaceného žalovanému v době před tímto odstoupením, jehož se v řízení domáhala.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 6. 2008 č. j. -86 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že podmínky pro odstoupení od smlouvy dány nebyly, neboť zdravotní dotazník stěžovatelky byl koncipován jen všeobecně a žalovaný neporušil povinnost vědomě, neboť nemusel vědět, že předmětná onemocnění jsou podřaditelná pod onemocnění kůže, resp. bolesti páteře ve zdravotním dotazníku předjímaná. I kdyby stěžovatelka odstoupila od smlouvy platně, mínil odvolací soud, bylo by nutno výkon práva na vrácení vzájemného plnění považovat za rozporný s dobrými mravy, jestliže stěžovatelka při uzavírání smlouvy nevěnovala náležitou pozornost zjištění zdravotního stavu žalovaného a důkladné šetření zahájila teprve po vzniku pojistné události.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2011 č. j. -108 stěžovatelčino dovolání jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu shledal věcně správným, poukazuje na ustálený právní názor soudní praxe, že v případě porušení informační povinnosti pojištěným má pojistitel možnost odstoupit od smlouvy pouze v případě, že vyjde najevo do doby první pojistné události; později - jak tomu bylo v dané věci - může pojistné plnění odmítnout (§ 802 odst. 2 obč. zák.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že její dotazník odvolacím soudem vytýkanými vadami netrpěl, a žalovaný musel znát charakter zamlčených onemocnění natolik, aby byl schopen je správně zařadit pod jednotlivé rubrikované dotazy. Zjišťování údajů o zdravotním stavu žalovaného nepovažuje za nemravné, neboť jeho zdravotní stav ověřovala v souladu s pojistnými podmínkami. Dovolacím soudem podaný výklad ustanovení § 802 obč. zák. stěžovatelka pokládá za diskriminační a nesprávný, protože se jím konstruují práva a povinnosti, které z tohoto ustanovení nevyplývají, a odebráním práva pojistiteli odstoupit od smlouvy se poskytuje nepřiměřená ochrana pojištěným.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání, kterým se dovolací soud věcně zabýval.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názor, jenž byl dovolacím soudem v dané věci uplatněn (a byl pro výsledek sporu určující), za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.

Zcela evidentně totiž nepředstavuje výkladový exces či rozhodnutí nepředvídatelné, natožpak rozhodnutí řádně neodůvodněné (je tomu právě naopak), což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Ukončení pojistného vztahu z iniciativy pojistitele nejsou kladeny překážky a jeho práva z pojistné smlouvy se nezužují (jak si stěžovatelka představuje), neboť jak odmítnutí pojistného plnění tak ukončení pojistného vztahu jí zůstávají zachovány.

Ostatní stěžovatelčiny námitky, obsažené v ústavní stížnosti, jsou k důvodům determinujícím její neúspěch v řízení objektivně bezvýznamné.

Na tomto základě je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu