Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1871/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky G & C Partner, spol. s r.o., se sídlem v Olomouci, Holická 49, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -86 ze dne 5. dubna 2011, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -64 ze dne 26. února 2009 a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále č. j. -47 ze dne 2. září 2008, spojené s návrhem na zrušení ust. , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích základních práv zaručených a v d (dále jen "") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh na zrušení ust. , (dále jen "").

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Bruntále usnesením č. j. -47 ze dne 2. září 2008 zastavil řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti zahájené na návrh stěžovatelky proti povinnému RUCHSTAV HOLDING a.s. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. -64 ze dne 26. února 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. -86 ze dne 5. dubna 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně předmětné řízení nesprávně zastavil s odvoláním na ustanovení s tím, že z povahy dražebního řízení vyplývá, že není možné vést několik samostatných řízení na tutéž nemovitost a že návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podaný poté, co jiné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí už nabylo právní moci, je s ohledem na nepřípustný. Odvolací soud pak usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když pouze pozměnil argumentaci soudu prvního stupně tak, že z povahy řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti nelze vést více takovýchto řízení ve vztahu k téže nemovitosti. Dovolací soud v napadeném usnesení neakceptoval důvodné námitky stěžovatelky a svou argumentaci založil na tvrzení, že již dříve v obdobných věcech zaujal stanovisko, ze kterého Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí vycházel a není tedy důvodu, pro který by mělo být napadené usnesení zrušeno či změněno.

K návrhu na zrušení ust. stěžovatelka uvádí, že povinnost obecných soudů aplikovat ust. v situacích, kdy proti povinnému subjektu je nařízena exekuce vedená soudním exekutorem a oprávněný se domáhá prodeje nemovitosti formou výkonu rozhodnutí, a touto aplikací je vyloučeno byť jen samotné nařízení výkonu rozhodnutí (tedy nikoli jen jeho samotné provedení), vede k diskriminaci strany navrhující výkon rozhodnutí oproti straně, která se rozhodla vymáhat své nároky prostřednictvím exekutora.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Protiústavnost v záhlaví citovaných rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodného zákonného ustanovení se nedotýká některého ze základních a ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatelky, zda je předvídatelný a rozumný, zda odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe a zda není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Při posouzení hlediskem výše uvedených kritérií ústavní stížností napadená rozhodnutí obstojí.

K tomu je nutné zdůraznit, že svými námitkami stěžovatelka otevřela pouze otázku interpretace a aplikace podústavního práva, která, jak je uvedeno výše, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

Stěžovatelkou zpochybňovaná interpretace a aplikace ust. § již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu. Ústavní soud jeho již ustáleným závěrům, respektovaným v záhlaví citovanými rozhodnutími, nemá z ústavního hlediska co vytknout.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, stejně jako s ní spojený návrh na zrušení ust. , který je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu