Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2304/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. E. U., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bašty 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2011, čj. - 128, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, čj. - 106 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 7. 2007, čj. - 79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou dne 4. 8. 2011 a doplněnou podáním ze dne 16. 8. 2011, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných ve sporu o zaplacení částky 122.643,33 Kč s příslušenstvím, vedeném proti Všeobecné zdravotní pojišťovně, ve kterém jako žalobkyně neuspěla. Podle jejího přesvědčení bylo postupem obecných soudů zasaženo do jejího práva na svobodné podnikání podle d (dále jen "") a práva na spravedlivý proces podle y. Za základní pochybení považuje skutečnost, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou, zda je respektováno její právo na svobodné podnikání a provozování hospodářské činnosti podle y a z něj vyplývající právo na tvorbu přiměřeného zisku. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se hodnocení této právní otázky fakticky vyhnul s tím, že reálné finanční plnění nemá pro něj judikatorně významný přesah.

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala, proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, žalobu na zaplacení částky 122.643,33 Kč s příslušenstvím z důvodů neoprávněně provedených zápočtů na provedenou a vykázanou péči za dobu od října 2004 do ledna 2005. Obvodní soud pro Prahu 3 její žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna provést omezení úhrady na maximální částku v celkové výši 184.389,- Kč. Toto její oprávnění vyplývá z , o veřejném zdravotním pojištění, z dohodovacího řízení pro 2. pololetí 2001 a z dodatku č. 1 uzavřeného dne 31. 5. 2002 se stěžovatelkou. Omezení úhrady nebylo v rozporu ani s y ani s nálezem Ústavního soudu č. 167/2000 Sb. Obvodní soud konstatoval, že úhrada zdravotnické péče z prostředků veřejného zdravotního pojištění musí být regulována, neboť její výše je limitována objemem prostředků v tomto pojištění. Zápočty byly provedeny v souladu se zákonem ( ). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud nevykonává žádný přezkumný dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které zásadně nezasahuje, pokud soudy postupují v souladu su ČR,d i mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Po přezkoumání soudních rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatelka navrhla, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy všech stupňů ve věci stěžovatelky postupovaly v souladu s relevantními zákonnými ustanoveními a s judikaturou obecných soudů, aplikovanou v dané oblasti. Zejména dovolací soud srozumitelně vyložil specifický charakter smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, která je speciální smlouvou mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, upravující soukromoprávní vztah, v jehož rámci dochází k omezení smluvní volnosti obou stran na základě přesně vymezené míry, dané , o veřejném zdravotním pojištění. Smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavřenou mezi účastníky podle uvedeného zákona, byl založen občanskoprávní vztah. Pro ten sice platí, při sjednávání obsahu smlouvy, resp. při stanovení práv a povinností jednotlivých smluvních stran, princip smluvní autonomie, ale na straně druhé je tato soukromoprávní regulace modifikována tím, že na uvedený regulovaný typ vztahu stát vykonává svůj vliv stanovením obecných podmínek, na jejichž základě mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů a tyto vztahy realizovat. Uvedená smlouva se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních zdravotnických zařízení, zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Částečné omezení smluvní volnosti (spočívající v nutnosti respektovat ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotní péče výsledek dohodovacího řízení) nelze tudíž považovat za porušení zásady smluvní volnosti, ale za regulaci tohoto zvláštního vztahu ze strany státu. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění usnesení dovolacího soudu s tím, že ve věci neshledal, z hlediska ústavně právního, nic mimořádného, co by odůvodňovalo jeho zásah.

Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů ve věci stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Vzhledem ke shora uvedenému byla proto její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu