Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 922/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. -418 ze dne 30. 3. 2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -466 ze dne 29. 7. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 12. 1. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " ").

Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl spolu se obžalovaným nprap. PČR V. V. rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích č. j. -418 ze dne 30. 3. 2010 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu tří roků. Podle § 49 odst. 1 ve spojení s § 50 odst. 1 trestního zákona byl dále stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, městských i obecních policií a ve všech ozbrojených složkách na tři roky. Trestná činnost, jíž se stěžovatel se spoluobžalovaným dle zjištění obecného soudu dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že dne 26. 7. 2008 jako službu konající příslušníci PČR Obvodního oddělení Radomyšl, ve snaze usnadnit si plnění služebních povinností a zakrýt trestnou činnost R. K., jenž legálně drženou pistolí ohrožoval účastníky na blízké diskotéce, neprovedli žádné úkony směřující k objasnění spáchání trestného činu a o celé události naopak sepsali částečně nepravdivý záznam.

Odvolání stěžovatele (a obžalovaného nprap. V. V.) Krajský soud v Českých Budějovicích unesením č. j. -466 ze dne 29. 7. 2010 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. ze dne 12. 1. 2011, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, přičemž porušení svých práv spatřuje v pochybení obecných soudů, jež svá rozhodnutí opřely o nepřípustný důkaz. Tím má být výpověď svědkyně V. S., příslušnice Policie ČR. Jako policistka je tato dle ustanovení , o Policii České republiky, v rozhodném znění (dále jen " "), vázána povinností mlčenlivosti o skutečnostech, se kterými se seznámila při plnění úkolů policie, pokud není této povinnosti zproštěna postupem podle citovaného zákona, k čemuž v projednávaném případě nedošlo. Stěžovatel má za to, že průlom do zákonné povinnosti mlčenlivosti nevnáší ani ustanovení zákona o Policii ČR, podle něhož se povinnosti mlčenlivosti nemůže mimo jiných osob také policista dovolávat vůči policejnímu orgánu, státnímu zástupci, soudu atd., pokud jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy. Uvedené stěžovatel dovozuje za použití jazykového výkladu, kdy v odstavci prvním citovaného ustanovení je použito slovo "skutečnosti", zatímco v předmětném odstavci třetím je použito slovo "údaje", tedy pojem odlišný. Odvolacímu soudu stěžovatel navíc vytýká, že své rozhodnutí založil na normě, která nebyla v době vedení procesu aplikovatelná, konkrétně se jedná o , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jenž byl k 1. 1. 2009 zrušen.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Co se týče posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov.

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení pak může mít za následek porušení postulátů spravedlivého procesu zásadně jen v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov.

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

Jak si Ústavní soud ověřil, stěžovatel ve stížnostním návrhu uvádí totožné námitky, které již dříve uplatnil v obou opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy zabývaly. Jejich jádro tvoří nesouhlasná polemika s posouzením otázky zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti příslušníků Policie ČR a jejího zproštění ve smyslu ustanovení § 115 zákona o Policii ČR. K dané problematice se vyjádřil především dovolací soud v napadeném usnesení, jenž pochybení v postupu nižších soudních instancí nezjistil. Podle jeho názoru, který posléze vzalo za své i trestní kolegium Nejvyššího soudu, příslušník Policie ČR je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak podle § 115 odst. 1 zákona o Policii ČR povinen zachovávat mlčenlivost, tj. o skutečnostech, s nimiž se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Podle § 115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle § 115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 trestního řádu, pokud se ovšem nejedná o informace utajované podle , o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud akceptuje uvedený závěr Nejvyššího soudu o výpovědi policisty v postavení svědka, neshledávaje v něm extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury, který by jedině mohl odůvodnit jeho zásah. Je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je ve smyslu ustanovení a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. V tomto případě se dovolací soud zákonem přidělené role zhostil, pročež v napadeném rozhodnutí předložil rozumné důvody pro jím zastávaný způsob interpretace dotčené právní normy, jeho závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé, z ústavněprávního hlediska tedy obstojí. Sama skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

Pouze nad rámec Ústavní soud uvádí, že zákonem zakotvená povinnost mlčenlivosti příslušníků Policie ČR neslouží k zajištění ochrany osob, zejména pak samotných příslušníků orgánu, jehož posláním je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu, před zjištěním jakýchkoli skutečností, které by mohly vést k odhalení jejich trestné činnosti a zahájení trestního stíhání, případně i odsouzení, nýbrž míří na naprosto jiné situace a případy, kdy by mohlo dojít k zásadnímu zneužití získaných či poskytnutých informací. Podobně se ostatně vyjádřil již i odvolací soud.

Ústavněprávního rozměru nenabývá ani pochybení odvolacího soudu spočívající v nepřiléhavém odkazu na Lze se ztotožnit s odůvodněním Nejvyššího soudu, že právní úprava v zákoně o Policii ČR byla zcela převzata ze a doplněna mimo jiné o stěžovatelem sporovaný odstavec 3. Odkaz odvolacího soudu na předchozí právní úpravu, účinnou v době spáchání trestného činu, neměl vliv na správnost jeho rozhodnutí.

Jelikož se tedy stěžovateli v projednávané věci nepodařilo prokázat porušení namítaného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu