Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2734/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Štilcovou, advokátkou, se sídlem Čs. armády 143, Příbram IV, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu Praha 3 z 20. 8. 2009 č. j. -118, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dne 22. 10. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy, jež jsou zakotveny zejména v článku 2, v článku 89, v článku 90 a v článku 96y a v článku 36 odst. 1d (dále jen ""). V právě projednávané ústavní stížnosti, jakož i v předcházejícím soudním řízení byly - souhrnně řečeno - projednávány nároky žalobců (kdy jedním z nich byl i stěžovatel) plynoucí z nájemního vztahu vůči žalované; v předmětné věci přitom jde o problematiku (de)regulace nájemného a judikaturu Ústavního soudu na tuto problematiku navazující. Samotní žalobci přitom byli - co se této problematiky týká - v řízení před Ústavním soudem dvakrát úspěšní [jedná se o nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 46, str. 111) a o nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 52, str. 313)]. Ústavní soud v citovaných nálezech mimo jiné zdůraznil, že obecné soudy musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci; mají tak učinit zpětně k okamžiku v žalobě vymezeném. Než ovšem mohly obecné soudy - po dvojí kasaci Ústavním soudem v právě projednávané věci učiněné - zohlednit naznačené teze, vydal Ústavní soud své plenární stanovisko ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 53, str. 885), kde mimo jiné uvedl, že obecné soudy nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky (zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přitom rovněž nelze přiznat, neboť od tohoto data jednostranné zvyšování nájemného připouští zákonná úprava); pronajímatelé však mohou za tuto dobu, která předchází podání žaloby uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva přímo proti státu.

Za této situace pak stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy porušily článek 89y, neboť v rozhodnutích nerespektovaly závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. , čímž došlo podle stěžovatele rovněž k porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví. Obvodní soud pro Prahu 3 pak porušil právní zásadu rovnosti účastníků (žalobců), když nevyhověl jejich návrhu na změnu petitu žaloby, ani návrhu na spojení věci; ostatně ústavní stížností napadené rozhodnutí vynesl podle stěžovatele podjatý soud, který rovněž pochybil při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

II.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (, y). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, v podstatě opakují argumenty, kterými se obecné soudy (obvodní soud v rámci napadeného rozhodnutí nevyjímaje) již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly.

K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud ještě následující:

- Co se týká vztahů mezi stanoviskem pléna Ústavního soudu ve smyslu a rozhodnutími jednotlivých senátů, odkazuje Ústavní soud zcela na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí - závěr, že později vydané stanovisko pléna Ústavního soudu je závazné ve smyslu článku 89y a má přednost před právními závěry předchozí, byť nálezové, judikatury, je správný. Čtvrtý senát Ústavního soudu je tímto stanoviskem vázán, a to i přesto, že k němu jeho členka soudkyně Vlasta Formánková uplatnila odlišné stanovisko.

- Nevyhověl-li obvodní soud návrhu žalobců na změnu petitu žaloby, ani návrhu na spojení věci, nelze na tom podle Ústavního soudu vidět nic protiústavního, neboť obvodní soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil (změna petitu žaloby tak, jak ji žalobci navrhli - srov. číslo listu 99 Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. není totožná se změnou, jak s ní počítá citované stanovisko pléna Ústavního soudu.

- Pokud stěžovatel tvrdí, že v řízení před obvodním soudem rozhodoval podjatý soudce, mohl (jakož i ostatní žalobci) využít žaloby pro zmatečnost - z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by stěžovatel nebo ostatní žalobci tuto možnost využili - proto se Ústavní soud touto námitkou pro její nepřípustnost nezabýval.

- Napadá-li stěžovatel ústavní stížností rozhodnutí nalézacího soudu co do nákladů řízení, pak musí Ústavní soud konstatovat, že v této části rozhodnutí neshledal nic, co by mělo ústavněprávní relevanci. Nadto, i s ohledem na stížnostní argumentaci stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že řízení před soudem prvního stupně a řízení před soudem odvolacím, jsou samostatná.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Proto rovněž nevyhověl stěžovatelovu návrhu ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu