Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3244/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti Lighthouse Services, s. r. o., se sídlem Praha 7 - Holešovice, Jankovcova 1595/14, zastoupené Mgr. Ivanem Sagálem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010 č. j. -115 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. -82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2010, domáhá s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného d (dále jen ""), ústavně zaručené ochrany důvěry v právo podle y (dále jen "") a y, ve spojení s y, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, platebním výměrem Pražské správy sociálního zabezpečení jí byla uložena povinnost uhradit nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení ve výši 690.812,- Kč a penále ve výši 316.161,- Kč, tedy dluh v úhrnné výši 1.006.973,- Kč, z důvodu, že stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjem zúčtovaný v souvislosti s výkonem zaměstnání zakládajícího účast na nemocenském pojištění zaměstnance stěžovatelky pana G. S. R., občana státu Izrael bez trvalého pobytu v České republice, za období od 1. 4. 2003 do 31. 12. 2003. Stěžovatelkou podané odvolání Česká správa sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice) rozhodnutím ze dne 8. 2. 2005 č. j. 323-6003-261-27.1.2005/Ad zamítla a napadený platební výměr potvrdila. Ke stěžovatelkou podané správní žalobě Městský soud v Praze rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil rozsudkem ze dne 18. 10. 2005 č. j. -35 a věc vrátil vedlejší účastnici k dalšímu řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala vedlejší účastnice kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2009 č. j. -70, jímž rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze, jsa zavázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku, žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. -82 zamítl. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost, Nejvyšší správní soud však usnesením ze dne 25. 8. 2010 č. j. -115 kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti případu i důvody, proč se domnívá, že z Smlouvy o sociálním zabezpečení, uzavřené mezi Českou republikou a státem Izrael a vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. m. s., ve vztahu k , o nemocenském pojištění, ve znění platném do 31. prosince 2003 (dále jen "zákon o nemocenském pojištění"), byl G. S. R. v rozhodném období vyňat z pojištění podle zákona o nemocenském pojištění. Odkazuje rovněž na obdobnou problematiku, kterou se zabýval Ústavní soud v řízeních vedených pod

sp. zn.

,

,

,

,

a

. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. .

5. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po zákonné lhůtě a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není součástí obecných soudů a není jim soudem nadřízeným. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí obecných soudů, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2010 č. j. -115 však Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), za použití , ve spojení s , jako nepřípustnou, aniž by se jí věcně zabýval. Dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky směřuje k otázce, se kterou se ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí závazným právním názorem již vypořádal, přičemž Městský soud v Praze jeho závěry při svém novém rozhodování respektoval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí, na něž lze odkázat, Nejvyšší správní soud zcela zřetelně vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení nejsou dány, a náležitě se vypořádal s argumentací stěžovatelky. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je tak patrno, že kasační soud postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zásah do práv stěžovatelky, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím kasačního soudu neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. -82 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části podána opožděně. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, kdy takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení ( ). Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. Dle je kasační stížnost nepřípustná, pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatelka brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V takovém případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze počala stěžovatelce běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze proto Ústavní soud odmítl jako podanou po lhůtě podle .

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ji odmítl podle ustanovení jako podanou po lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu