Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2284/11

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Věrou Vlčkovou, advokátkou v Brně, Josefská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 č. j. -30, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2011 č. j. -391 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť tvrdil, že byla porušena jeho práva zaručená d (dále jen " ") a u ČR.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. uznán vinným 1) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, 2) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a 3) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a byla mu uložena zabezpečovací detence. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že ve věci nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, a naopak bylo zcela vyhověno důkazním návrhům žalobce. Tím mělo dojít k porušení principu rovnosti zbraní. Stěžovatel uvádí, že takto byl uznán vinným v podstatě na základě nepřímých důkazů. Obecným soudům všech stupňů stěžovatel vytýká, že opakovaně v jeho věci použily závěry, že je již osobou trestanou, a další závěry, které nasvědčují tomu, že se obecné soudy jeho důkazními návrhy zabývaly vágně a nevypořádaly se s argumenty, které stěžovatel uváděl.

Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel sice v ústavní stížnost tvrdí porušení principů základního práva na spravedlivý proces, z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že opětovně polemizuje s prováděním a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Domáhá se v plném rozsahu přezkoumání napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl jen dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v průběhu celého trestního řízení, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší s odvoláním na y ČR.

Pokud jde o zjištění skutkového stavu, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování důležité a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a na jeho základě přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ( y) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodnily.

V projednávané věci obecné soudy na základě řádného dokazování a hodnocení provedených důkazů spolehlivě zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Ten posoudily správně i po právní stránce a ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení o otázkách viny a trestu. Učiněná skutková zjištění jsou dostatečně důkazně podložena a soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.

Výhrady stěžovatele k posouzení skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele již přiměřeně vypořádaly, včetně Nejvyššího soudu. Stěžovatel nedůvodně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení, promítajících se do roviny protiústavnosti. Proto stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů není v dané věci namístě. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jako tomu bylo v projednávané věci.

Pro výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu