Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
71266.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1422/11
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Martinou Koledovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, čj. 44 Co 186/2009 - 168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl změněn výrok I. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2008, čj. 44 C 236/2002 - 150, tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení 25.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 38.190,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečné provádění a hodnocení důkazů Krajským soudem v Brně. Některé důkazy nesprávně hodnotil a z jiných vůbec neměl vycházet. Postupem krajského soudu tak mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 2 odst. 2 , čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Série pochybení, k nimž došlo v průběhu řízení trvajícího osm a půl roku, sama o sobě znamená vedení unfair procesu, překračujícího rámec čl. 2 odst. a čl. 36 Listin y.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně byla žalované uložena povinnosti zaplatit stěžovateli 25.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. Zmíněný soud prvního stupně stěžovateli vyhověl, protože uplatnil oprávněný nárok na náhradu škody způsobené mu na vozidle a nákladech právního zastoupení jeho syna v přestupkovém řízení v důsledku dopravní nehody ze dne 17. 12. 2000.
Na základě odvolání žalované změnil Krajský soud v Brně (dále "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že dopravní nehodu zavinil řidič vozidla stěžovatele, který nerespektoval právo přednosti v jízdě vozidla žalované a dopustil se tak přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. , o přestupcích, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Odvolací soud tedy neshledal nároky stěžovatele na náhradu škody opodstatněné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je polemika stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a právním závěrem odvolacího soudu. Svým přístupem tak staví Ústavní soud do pozice jen další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústav y nepřísluší. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, ale ve skutečnosti pouze polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud prováděl dokazování a zhodnotil provedené důkazy. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů, nejedná-li se o takové rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních záruk (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 272/01
, N 93/34 SbNU 9,
sp. zn. II. ÚS 182/02
, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení v dané věci zjištěno nebylo.
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, vyložil srozumitelně své právní závěry, které náležitě odůvodnil. Není tedy ani vhodné ani nutné skutková zjištění a závěry odvolacího soudu opakovat, proto na ně stačí pouze odkázat. Ústavní soud, z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí, neshledal žádný důvod, který by zpochybňoval skutkové a právní závěry, k nimž odvolací soud v tomto řízení dospěl. Nezjistil, že by postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či vlastnického práva, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu