Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2539/11

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. září 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem Murmanská 1250/5, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2011 sp.zn. , usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným tr. činem porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12 2009 a tr. činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jichž se měl dopustit jednáním, ve výroku rozsudku popsaným. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, "že soudy všech stupňů nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces tím, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli nebyly provedeny důkazy, které mohly vyznít v jeho prospěch" a tyto důkazy dále specifikuje. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti řádného návrhu, avšak je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Stejné námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, uplatnil již v odvolání, a poté i v dovolání. Především odvolací soud se s nimi pečlivě a přesvědčivě ve svém rozhodnutí vypořádal, když prakticky celou stranu 3 rozhodnutí věnoval vysvětlení, proč považoval za nadbytečné provádět stěžovatelem navrhované důkazy.

Ústavní soud jeho zdůvodnění považuje za přiléhavé s ohledem na důkazy provedené soudem nalézacím, které tento soud racionálně a logicky hodnotil. Odvolací soud poté přesvědčivě vysvětlil, proč stěžovatelem opakovaně navržené důkazy nejsou způsobilé přivodit změnu ve skutkových závěrech plynoucích z důkazů již provedených, a proto by nemohly přivodit změnu ani v právním posouzení věci. Následně ani Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání stěžovatele odmítnout, neboť i v něm uplatňoval stejné námitky, které uplatňoval již v odvolání.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy vykonávaly při svém rozhodování nepřípustnou libovůli, a to ani při výběru prováděných důkazů ani při jejich právním hodnocení, a proto nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s hodnocením jeho věci obecnými soudy, nezakládá důvodnost jeho ústavní stížnosti.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ( , o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2011

Vojen Güttler

předseda senátu