Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
71357.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 2459/11
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: TOLLMI Milevsko, s. r. o., se sídlem Praha 5, Plaská 622/3, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Písek, Velké náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, čj. 1 Afs 18/2011 - 117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2011, čj. 10 Af 34/2010 - 96.
V ústavní stížnosti uvedl, že v průběhu daňové kontroly za rok 2005 správce daně - Finanční úřad v Milevsku - vyloučil ze základu daně částky, stěžovatelem zúčtované jako cestovné a kapesné. Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím nesouhlasil, postup správce daně označil za nesprávný a navazující rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích i Nejvyššího správního soudu považuje za nezákonná. Uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu tak bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústav y ČR a dále čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
Z přiloženého rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, čj. 1 Afs 18/2011 - 117, Ústavní soud zjistil, jím byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 1. 2011, čj. 10 Af 34/2010 - 96. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2010, čj. 39/10-1200, kterým, k odvolání stěžovatele, změnilo rozhodnutí Finančního úřadu v Milevsku ze dne 13. 8. 2009, čj. 20250/09/098970303465, tak, že snížilo částku dodatečně vyměřené daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 z 2,048.020,- Kč na 609.700,- Kč. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl v podstatě proto, že stěžovatel vyplacení cestovních náhrad podle výdajových pokladních dokladů neprokázal a z pokladních dokladů nelze učinit závěr, že by cestovní náhrady zaměstnancům vyplaceny byly. Účetnictví stěžovatele nezobrazuje realitu, neboť bylo účtováno o cestovních náhradách, které však ve skutečnosti nebyly vyplaceny.
Nejvyšší správní soud poukázal na závěry svého rozsudku ze dne 12. 4. 2006, čj. 5 Afs 40/2005 - 72, v němž za použití ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů uvedl, že za výdaje snižující daňový základ poplatníka lze uznat jen takové, které poplatník 1) skutečně vynaložil, 2) vynaložil v souvislosti se získáním daňově účinných, tj. zdanitelných příjmů, 3) vynaložil v daném zdaňovacím období, 4) o nichž tak stanoví zákon. Pro posouzení, zda jsou výdaje daňově uznatelné, je tedy podstatné, že byly skutečně vynaloženy a jejich souvislost s podnikáním a dosaženým příjmem. Jako daňově uznatelný tedy neobstojí takový výdaj, který sice s podnikáním souviset bude, ale poplatník neprokáže, že jej skutečně vynaložil. V posuzovaném případě finanční orgány na základě výsledků daňové kontroly hodnověrně zjistily, že stěžovatel vyplacení cestovních náhrad svým zaměstnancům neprokázal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry finančních orgánů, krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, jehož rozhodnutí je předmětem jeho ústavní stížnosti a staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústav y ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení a rozhodnutí z něj vzešlých dospěl Ústavní soud k závěru, že finanční orgány i správní soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a které jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i ústavně právně konformní. Zejména Nejvyšší správní soud se věcí důkladně zabýval, správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o daních z příjmu i souvisejících právních norem. Zabýval se podrobně všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Jasně a srozumitelně vyložil, v čem spočívá předmětný daňový problém a v této souvislosti odkázal na svoji konstantní judikaturu, od které zjevně nebyl důvod se odchýlit. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Ústavní soud proto nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by v dané věci došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu