Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1281/11

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky R. V., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem Mánesova 19, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. , a proti výrokům II. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 2. 5. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces v širším slova smyslu garantované jí zejména článkem 36d (dále jen "") článkem 90 a 95y; v těchto intencích pak stěžovatelka rovněž zdůraznila, že její věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38y.

Meritem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že jí (jako v exekučním řízení oprávněné) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím) a že byla zavázána (společně s povinným) uhradit polovinu nákladů exekuce. Odvolací soud takto rozhodl (po změně nákladových výroků prvostupňového rozhodnutí, kterým bylo exekuční řízení zastaveno a oprávněné byla zavázána nahradit zcela náklady exekuce a nahradit povinnému náklady řízení), neboť podle něj povinný vyklidil předmětný byt až poté, co byl podán návrh na nařízení exekuce, nicméně řízení bylo k návrhu oprávněné ještě před tím, než bylo prokázáno, že oprávněná zajistila pro povinného náhradní byt, tak jak ji ukládal exekuční titul - tedy ještě předtím, než bylo prokázáno, že byly splněny podmínky pro nařízení exekuce.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů (jejich jednotlivé výroky) z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 27, str. 307). Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález

sp. zn.

, tamtéž, sv. 15, str. 17). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal - stěžovatelka neprokázala, že splnila povinnost stanovenou jí exekučním titulem, neprokázala, že se povinný dostal do prodlení; soud tedy nemohl bez dalšího presumovat zavinění povinného ve smyslu věta druhá , , ve znění pozdějších předpisů, jen proto, že se z předmětného bytu (který měl vyklidit po zajištění náhradního bytu) vystěhoval.

Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho - soudy tedy její věc neprojednaly bez zbytečných průtahů, pak Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelkou formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími obecných soudů (jejich jednotlivými výroky) byla či nebyla porušena její základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury. Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelkou namítanými průtahy nemohl zabývat.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu