Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1637/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. T., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 28, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2011 sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a d (dále jen ""), ustanovení y (dále jen "") a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni M. K. "na ztížení společenského uplatnění 7 452 000 Kč, na bolestném 678 840 Kč a na léčebných výlohách 18 523,52 Kč", potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje v prvé řadě na promlčení nároků žalobkyně, jež se odvíjejí od znaleckého posudku prof. S., pročež obecné soudy jí mohly přiznat pouze položky z posudku MUDr. R., tedy maximálně částku 2 040 000 Kč (desetinásobek 1 700 bodů v součinu se 120 Kč za jeden bod); tím žalobkyni "ve své podstatě" přiznaly více, než žalobou požadovala. Závěry znaleckého posudku prof. S., na nichž jsou výroky napadených rozhodnutí založeny, nadto dle stěžovatele znalec ve své výpovědi ani nepotvrdil. V řízení nebylo též prokázáno, že náklady léčení, jež žalobkyně požadovala, byly v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou (příčinou tří uvedených položek byla lékařská pochybení); většina z nich byla přitom dle stěžovatele taktéž promlčena. Nehledě na to má stěžovatel za to, že ve věci bylo rozhodováno "na základě chybně aplikované" , neboť v rámci rozhodného znaleckého posudku byly použity položky, jež zdravotnímu stavu žalobkyně neodpovídají. Obecné soudy postupovaly chybně i co do posouzení otázky zvýšení bolestného, jelikož v řízení nebylo - v kontextu ustálené judikatury - prokázáno, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení uvedené vyhlášky.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného relevantního ústavněprávního argumentu - dovolává porušení ustanovení (resp. Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo, neboť se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení (žalovaného), nebyl nijak omezen ve svých procesních právech, v možnosti reagovat na procesní úkony protistrany, jakož i vyjadřovat se k provedeným důkazům, a nedostatek rovného postavení vůči žalobkyni není tvrzen rovněž. Proti nepříznivému rozhodnutí soudu mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a odvolací soud se jím věcně zabýval.

To je v zásadě vše, co z ustanovení (resp. Úmluvy) lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne tedy odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného podústavního práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ve vztahu ku konkrétním stěžovatelovým námitkám, vysloveným v ústavní stížnosti, postačí se omezit na sdělení, že se se všemi adekvátně vypořádal (již) odvolací soud v napadeném rozhodnutí, pročež je možno na jeho odůvodnění (na str. 5 - 7 rozsudku) jen odkázat.

Současně je namístě zaznamenat, že ústavněprávní roviny by na jejich základě mohlo být dosaženo pouze tehdy, by-li by k dispozici úsudek, že obecné soudy aplikovaly dotčené hmotněprávní předpisy ve zjevném rozporu s jejich kogentním zněním, nebo v rozporu s jejich ustáleným doktrinálním a judikatorním výkladem, jemuž by chybělo smysluplné zdůvodnění, a představovalo tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně i kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Nic takového ovšem projednávané věci nesvědčí; obecné soudy i ústavně konformním způsobem identifikovaly předpoklady aplikace ustanovení § 7 odst. 3 jmenované vyhlášky, tedy existenci "výjimečného případu hodného mimořádného zřetele" (viz str. 5 - 6 rozsudku odvolacího soudu), a takto aplikované ustanovení interpretovaly v souladu s ustálenou judikaturou nejen soudů obecných (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , a ), nýbrž i soudu Ústavního (srov. nález

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 38, str. 499).

Na tomto základě je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu