Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
71072.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1499/11
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., právně zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem se sídlem Volyňská 1190, Praha, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v omezování osobní svobody stěžovatele na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 2 To 107/2010 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2011, stěžovatel brojí proti postupu Vrchního soudu v Praze, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 , čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 8/2008 byl dne 4. 6. 2010 odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1,2 písm. a), b) tr. zákona a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 pím. b) odst. 3 písm. a), b) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let. Proti všem výrokům podal stěžovatel ve lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 18. a 19. 11. 2010 zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl.
Ihned po vynesení rozsudku byl stěžovateli odvolacím soudem nařízen výkon trestu a od 20. 11. .2010 stěžovatel vykonává trest.
Z obsahu pravomocného rozsudku odvolacího soudu 2 To 107/2010 na str. 13 a následujících je zjevné, že ve vztahu ke stěžovateli zde zcela chybí nedílná část výroku o vině, kterou je právní věta jako neoddělitelná součást jediného výroku (§ 120 odst. 3 tr. řádu). Z téhož rozsudku str. 14 a následující je zjevné, že ve vztahu ke stěžovateli zde chybí
nedílná část výroku o vině, kterou je zákonné pojmenování trestného činu a uvedení příslušného ustanovení. Na str. 16 a následující pravomocného rozsudku odvolacího soudu potom ve vztahu ke stěžovateli úplně chybí výrok o trestu.
Výrok rozsudku je konstitutivní, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud vyjadřuje svůj závazný názor k projednávané věci. Výrok musí být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrné, jak vlastně soud rozhodl, protože jen tak se stává rozhodnutí přezkoumatelné. Absence části výroku o vině a o trestu v tomto případě zakládá podle přesvědčení stěžovatele nepřezkoumatelnost rozhodnutí a tím i jeho nevykonatelnost.
Odvolací soud se snažil shora uvedené nedostatky zhojit tak, že poté, co již bylo řízení ve věci pravomocně skončeno, nařídil na 27. 1. 2011 tzv. "opravné" odvolání. V tento den pak rozhodl usnesením, kterým odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu zamítl jako nedůvodné. Tímto postupem odvolací soud zjevně překročil a porušil ustanovení §139 tr. řádu podle kterého nezměnitelnost rozsudku znamená, že v rámci procesu v němž již byl vyhlášen pravomocný rozsudek, nelze o věci, která byla předmětem tohoto procesu, znova jednat. Rozsudek odvolacího soudu je výrazem definitivního skončení procesu. V tomto případě rozsudek neobsahuje žádný výrok o tom, že by z rozhodnutí byly vyloučeny nějaké věci. Kupříkladu, že tímto rozsudkem není rozhodováno o odvolání stěžovatele.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby nepokračoval v nepodloženém omezování osobní svobody stěžovatele nebo aby sám rozhodl o předběžném opatření a stěžovatele z výkonu trestu propustil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že rozhodnout dle petitu ústavní stížnosti není v dané chvíli příslušný. Trestní řízení vedené proti stěžovateli bylo ukončeno pravomocným rozsudkem, včetně usnesení, které stěžovatel napadl ústavní stížností vedenou pod
sp. zn. III. ÚS 1500/11
. O této ústavní stížnosti nebylo dosud rozhodnuto.
Stěžovatel zřejmě spatřuje tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci v tom, že vykonává trest odnětí svobody na základě soudního rozhodnutí, které on považuje za nepřezkoumatelné a nevykonatelné, neboť mu chybí některé náležitosti. K tomu je třeba uvést, že v dané věci byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, později doplněný usnesením, takže v této fázi je věc pravomocně ukončena, a proto již nelze uvažovat o jiném zásahu orgánu veřejné moci, jak jej má na mysli § 72 odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu . Pokud by Ústavní soud dle návrhu stěžovatele zasahoval do již nařízeného výkonu trestu odnětí svobody, uloženého pravomocným rozsudkem obecného soudu, překročil by své pravomoce dané mu jak Ústavo u ČR, tak zákonem o Ústavním soudu .
Pokud je stěžovatel přesvědčen, že je ve výkonu trestu na základě nesprávného rozhodnutí obecného soudu, je možné zjednat nápravu pouze cestou zrušení tohoto rozhodnutí, o což stěžovatel usiluje cestou ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1500/11
.
Protože Ústavní soud není dle navrhovaného petitu ústavní stížnosti příslušný rozhodnout, nezbylo, než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj