Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1586/11

Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, AK se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011 čj. -24 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2010 čj. -17 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení a 96y domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2, ve kterém se po žalovaných B. I. Č. C., M. Č. a Československé obchodní bance, a. s., domáhal zaplacení částky 2 387 012 Kč; žalovaná částka měla představovat škodu způsobenou mu žalovanými, věcně odpovídající částce, kterou na stěžovateli vymáhá v rámci exekuce soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko pod sp. zn. 033 Ex 334/08. Obvodní soud pro Prahu 2 žádosti nevyhověl a ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli osvobození nepřiznal, a to pro zásadní pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelem uvedeného tvrzení, že jeho jediným příjmem je zisk z podnikání za období roku 2009 ve výši 23 000 Kč; za rozhodující však považoval zjištění, že stěžovatel z žalobou požadované částky ve zmíněné exekuci dosud ničeho neuhradil. Obvodní soud považoval žalobu v dané věci bez dalšího za zřejmě bezúspěšnou, neboť stěžovateli (tvrzená) škoda dosud ani zčásti nevznikla. V odvolacím řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu bylo při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele nutné přihlédnout nejen k výši jeho příjmů a disponibilních finančních prostředků, ale také k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit i za pomoci druhého manžela; stěžovatel však dostatečným způsobem majetkové a finanční poměry své a svojí rodiny nedoložil.

Se závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasil, namítl, že k ověření jeho příjmů si obecné soudy mohly vyžádat od příslušného finančního úřadu přehled o jeho daňových přiznáních, uvedl, že žije v nemovitosti, kterou vlastní společně s bratrem, a připojil potvrzení České správy sociálního zabezpečení, podle kterého pobírá M. H. starobní důchod ve výši 10 242 Kč měsíčně.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle relevantních ustanovení článkůy a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítl, má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (y) a právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ( Úmluvy). Citovaná ustanoveníy a Úmluvy, ani jiná jejich ustanovení, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují; pokud jde o namítané porušení y, toto samostatně nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Dovolával-li se stěžovatel principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu y, pak Ústavní soud připomíná, že osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, naopak, podle ustanovení , o soudních poplatcích, jde o rovnou povinnost všech poplatníků platit soudní poplatky.

Při posouzení námitky o zásahu do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, v důsledku neosvobození od soudního poplatku je třeba mít na paměti, že právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu (srov. i nález

sp. zn.

, publ. in Sb. n.u. sv. 38 str. 319). Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout.

K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení

sp. zn.

, publ. in Sb. n. u., sv. 19, str. 275, či nález

sp. zn.

, tamtéž, sv. 34, str. 281), současně však v řadě rozhodnutí připustil, že nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy může mít za následek porušení ústavně zaručeného práva, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. č. 17, str. 235 a násl.).

V projednávaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel jednak řádně neosvědčil své majetkové příjmy (nalézací soud), resp. majetkové poměry svoje a své rodiny (odvolací soud), a jednak šlo v jeho případě o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva (nalézací soud), z čehož dovodily, že důvody pro osvobození od soudního poplatku podle ustanovení nebyly dány. Obvodní soud pro Prahu 2 rozvedl, proč pochybuje o reálnosti příjmů stěžovatele a z jakých důvodů má za to, že by žalobě nemohlo být vyhověno, a to i za situace, že by byla prokázána tvrzení v ní obsažená, Městský soud v Praze doplnil, že stěžovatel tvrzený příjem ani majetkové poměry nikterak nedoložil. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně, nic také nenasvědčovalo tomu, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými zjištěními.

Ustanovení nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly všemožné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení, který má přistoupit k plnění své povinnosti tvrzení adekvátním způsobem, který by bylo možné očekávat od žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění jinak rovné povinnosti zaplatit soudní poplatek. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, který stejně jako kterýkoliv jiný zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinností. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného , z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníkovi řízení, aby si svá práva střežil. Ústavní soud připomíná, že pod "poměry účastníka" je třeba rozumět celkové hodnocení všech okolností, které o poměrech účastníka vypovídají, a aniž by se mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, považuje za vhodné poznamenat, že úsudek soudu o "poměrech účastníka" je v konkrétním případu výrazně individuální a může přivodit i odlišná rozhodnutí obecného soudu. Jde však o posouzení otázek v rovině jednoduchého práva a v rámci diskrečního oprávnění soudu, kde je přezkumná role Ústavního soudu výrazně limitována.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nikterak neoponoval právnímu závěru nalézacího soudu o bezúspěšném bránění práva. Pokud obecný soud při rozhodování o poplatkové povinnosti předběžně posoudí charakter předmětu sporu a uváží, zda dosavadní zjištění opravňují obecný soud k hodnocení žaloby jako prostředku svévolného či bezúspěšného uplatňování práva, lze akceptovat nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro nesplnění jedné z podmínek stanovených v

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu