Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2456/11

Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. R., zastoupeného Mgr. Danielem Novotným, advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 č. j. -279, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 č. j. -236, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 6. 2009 č. j. -185, spojené s návrhem na zrušení části ust. ve znění " a" a s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 8. 2011 a doplněnou podáním ze dne 19. 8. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále jimi měly být porušeny , , a a a y ČR a y.

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Nymburce zamítl žalobu stěžovatele - pozůstalého vnuka po zemřelé A. R. na určení, že zůstavitelka (A. R.) nesepsala a vlastnoručně nepodepsala závěť formou notářského zápisu ze dne 18. 8. 1999, podle níž byl dědicem zůstavitelky určen žalovaný J. R.; že J. R. není dědicem ze závěti; že závěť zůstavitelky se prohlašuje za absolutně neplatnou stejně jako všechny právní úkony v ní obsažené a že v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. bude jednáno pouze se stěžovatelem (výrok I.). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Okresní soud svůj závěr odůvodnil mimo jiné tím, že "z obsahu závěti nevyplývá, že by byla sepsána v rozporu se zákonem, že by pořizovatelka závěti nejednala svobodně a vážně a že by byl tento úkon neurčitý a nesrozumitelný. V době pořízení byla způsobilá k právním úkonům a netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou. (...) Notářský zápis splňuje zákonné náležitosti a notářka při jeho sepsání postupovala v souladu se zákonem." (str. 7 - 8 rozsudku).

Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele, v němž namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, neprovedení jím navržených důkazů, extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a celkově nesprávné právní posouzení věci, napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že "z obsahu spisu se nepodává žádná konkrétní skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že postupem soudu I. stupně bylo porušeno některé ze základních práv (stěžovatele) (...) či že by soud I. stupně některým z procesních úkonů způsobil vadu řízení, pro níž by bylo řízení zmatečným. (...) Soud učinil správná a dostatečná skutková zjištění, která nedoznala změn ani po doplnění dokazování v řízení před odvolacím soudem a na která proto odvolací soud v podrobnostech odkazuje, neboť se s nimi zcela ztotožňuje." (str. 5 rozsudku).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž opětovně namítal zmatečnost a nesprávnost postupu i rozhodnutí odvolacího soudu, když se ztotožnil se způsobem provedení i hodnocení důkazů a vadným skutkovým zjištěním nalézacího soudu, ačkoliv řízení trpí závažnými procesními vadami v podobě nevypořádání se s jeho důkazními návrhy, které převzal i soud odvolací. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle věty první a jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a předestřel zde obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání. Stěžovatel tak velmi obsáhle, rozvedením svých dovolacích námitek, i nadále polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu (zejm. provádění důkazů a jejich hodnocení, opomenuté důkazy), se způsobem, jakým aplikovaly a interpretovaly příslušná ustanovení či notářského řádu a s právními závěry obecných soudů, k nimž dle jeho názoru dospěly právě na základě nedostatečného a zmatečného hodnocení provedených důkazů. Nadto stěžovatel obsáhle polemizoval se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ). Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy ((k tomu srov. nález

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) nebo nález

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)).

Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadená rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším řízení před obecnými soudy o jím podané žalobě, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Stěžovatel tímto staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení platnosti předmětné závěti zůstavitelky, a to v rovině podústavního práva.

Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů klíčových jak pro posouzení otázky způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům, tak i otázky naplnění zákonných náležitostí závěti (zejm. znalecký posudek MUDr. J. M. z oboru zdravotnictví, specializace psychiatrie, odborné vyjádření MUDr. V. H., primáře oddělení interny Nemocnice Nymburk, či výpověď notářky JUDr. M. H.) a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Krajský soud a před ním i okresní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, a to především se stěžejní námitkou týkající se neprovedení či opakování jím navržených důkazů, když je považovaly vzhledem k závěrům znaleckého posudku i odborného vyjádření, resp. k výpovědi notářky za nadbytečné a stěžovatelem tvrzené skutečnosti nepotvrzující (viz str. 7 rozsudku krajského soudu). Nelze tak přisvědčit v ústavní stížnosti předestřené argumentaci stěžovatele týkající se opomenutého důkazu, neboť se v posuzované věci o případ opomenutého důkazu nejedná. O ten jde dle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, byl-li sice v řízení navržený důkaz proveden, avšak soud se s ním v rámci hodnocení důkazů nijak nevypořádal, anebo se jedná o situaci, kdy byl soudem návrh účastníka řízení na provedení důkazu bez adekvátního zdůvodnění zamítnut (srov. k tomu např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález

sp. zn.

ze dne 25. 1. 2001 (N 17/21 SbNU 153) nebo nález

sp. zn.

ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323). Za nepřípadnou shledal Ústavní soud i polemiku stěžovatele se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání.

Ze skutečnosti, že se stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů ohledně platnosti předmětné závěti neztotožňuje, neboť mu fakticky znemožnily zvrátit pro něj zcela nepřijatelnou situaci v podobě vydědění, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno ani ostatním návrhům stěžovatele na zrušení části ust. , resp. na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť mají toliko akcesorickou povahu a sdílejí osud ústavní stížnosti

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2011

Vojen Güttler

předseda senátu