Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2222/11

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou na adrese Brno, Pellicova 8a, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011 č. j. -150 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. listopadu 2010 č. j. -119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. července 2011, se stěžovatelka podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na zákonného soudce zaručené č. 38 odst. 1d (dále jen "") a právo na spravedlivý proces zaručené a násl.y a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 2 568 000,- Kč s příslušenstvím s tím, že procesní právní předchůdce stěžovatelky žalobce J. P. byl synem původních vlastníků nemovitostí zanechaných na území bývalé Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím postoupením bývalému Sovětskému svazu. Podle Mezinárodní smlouvy uzavřené mezi ČSR a SSSR na základě zákona č. 186/1946 Sb. měla být těmto osobám poskytnuta finanční náhrada za tento nemovitý majetek, předchozímu žalobci, manželu stěžovatelky, však náhrada vyplacena nebyla. Aktuální právní úprava provedená , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen ""), stěžovatelku do okruhu oprávněných osob nezařazuje a stěžovatelka se tedy podle tohoto zákona náhrady domáhat nemůže. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. listopadu 2010 č. j. -119 řízení zastavil, neboť dle jeho závěru k projednání podané žaloby není dána pravomoc soudu ( ) ve smyslu ustanovení ani podle ustanovení , a rozhodl o postoupení věci Ministerstvu vnitra České republiky, jako orgánu, do jehož pravomoci náleží.

K podanému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2011 č. j. -150 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, přičemž v poučení uvedl, že: "Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, dospěje odvolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že právní předchůdce stěžovatelky Ing. J. P. (manžel) se žalobou podanou dne 17. srpna 2006 domáhal přiznání nároku na vypořádání nemovitosti zanechanými rodiči manžela na území Podkarpatské Rusi a nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. března 2006 č. j. 22/30091/2006-224 ve spojení s rozhodnutím ministra financí ze dne 1. srpna 2006 č. j. 22/46191/2006-224. Soud prvního stupně nařídil první jednání ve věci až po více jak čtyřech letech od podání žaloby na den 12. listopadu 2010, v mezidobí původní žalobce zemřel a do řízení vstoupila jako jeho právní a procesní nástupce stěžovatelka. Na tomto jednání bylo řízení o žalobě zastaveno a věc usnesením postoupena Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci věc náleží v souvislosti s přijetím Stěžovatelka podala odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesouhlasila s učiněným závěrem, konkrétně že s ohledem na v mezidobí vydaný je možno její nárok uplatnit znovu dle tohoto zákona u Ministerstva vnitra. Stěžovatelka má za to, že svůj nárok uplatnila dle předchozí právní úpravy ( a Ú.l.) a dle této úpravy by měl být projednán. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvedla, že dovolání ve věci nepodává vzhledem k tomu, že je jí známa poslední judikatura Nejvyššího soudu v obdobných věcech a proto nedovozuje přípustnost dovolání dle ustanovení [správně c)]

Dříve, než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumá, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované , přičemž shledal, že tomu tak není.

Ústavní stížnost dle písm. d)y (dále jen "") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přiložených příloh konstatuje, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, a to z toho důvodu, že dle ustanovení je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení Na tom nemění ani skutečnost, že Městský soud v Praze stěžovatelku nesprávně poučil [srov. ], neboť v takovém případě, pokud napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení, že dovolání není přípustné, lze dle ustanovení podat dovolání do čtyř měsíců od jeho doručení.

Ústavní soud má za to, že vzhledem k uvedeným skutečnostem, je posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu. Jeho podáním je proto podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti ( ).

S ohledem na uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení ve spojení s ustanovením .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 30. srpna 2011

Vlasta Formánková v. r.

soudkyně zpravodajka