Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2186/11

Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Ř., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem AK se sídlem Na Stráni 26, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2011 č. j. -40, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. července 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2011 č. j. -40, a to pro porušení článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2011 č. j. -40 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. dubna 2010 č. j. Sd 18/2003-31, kterým okresní soud zamítl žádost 2. příjemce B. Ř. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o vydání částky 3 225,- Kč z úschovy.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud své negativní stanovisko k jeho žádosti o vydání předmětu úschovy zdůvodnil tím, že žádost ze dne 10. března 2010 byla okresnímu soudu doručena dne 12. března 2010, tedy po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ust. (dále jen " "), aniž by však přihlédl k žádosti stěžovatele podané v téže věci dne 24. června 2008, tedy nesporně v rámci tříleté lhůty stanovené v citovaném zákonném ustanovení, jež začala běžet ode dne vyvěšení usnesení okresního soudu ze dne 6. února 2007 č. j. Sd 18/2003-5. Se soudem však podle stěžovatele nelze souhlasit v tom, že "podaná žádost nemá na běh tříleté lhůty žádný vliv, pokud jí nebylo pravomocně vyhověno", neboť takový závěr vychází izolovaně z ust. , aniž by toto ustanovení bylo aplikováno v souvislosti s dalšími ustanoveními , zejména pak v souvislosti s ust. , podle něhož "byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli".

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009

sp. zn.

či v usnesení ze dne 13. října 2009

sp. zn.

dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 y). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele, brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu