Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1728/11

Ústavní soud rozhodl dne 17. srpna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 č. j. -53, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2010 č. j. -1139, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 6. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále měl být porušen y.

Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestného činu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit v bodě 1) a 2) rozsudku blíže specifikovanými skutky. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku a současně mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající v propadnutí 1 kusu akcie na majitele ve jmenovité hodnotě 100.000,- Kč, na obchodní společnost Glava - SW, a. s. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla též uložena náhradová povinnost vůči poškozenému F. N. ve výši 3.730.000,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání stěžovatele a poškozených F. N. a T. N. Vrchní soud v Olomouci rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestného činu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v červnu 2005 převzal jako půjčku od Z. H. částku 300.000,- Kč a předal jako ručící instrument 1 kus akcie na majitele v jmenovité hodnotě 100.000,- Kč na obchodní společnost Glava - SW, a. s., ačkoliv věděl, že akcie je padělaná, přičemž věděl, že vypůjčené finanční prostředky v termínu splatnosti ani později neuhradí a tímto jednáním tak způsobil poškozenému Z. H. škodu ve výši 300.000,- Kč; dále v období od srpna 2005 do srpna 2006 pod nepravdivou záminkou prodeje pozemku ve vlastnictví obchodní společnosti Glava-SW, a. s. postupně za okolností blíže specifikovaných v bodě 2 rozsudku převzal od F. N. jednak v hotovosti, jednak formou vkladů a převodů na účty I. P., L. J. a L. H. jako půjčky celkovou částku ve výši 3.730.000,- Kč, ačkoliv věděl, že převzaté finanční prostředky nevrátí. čímž způsobil škodu ve výši 3.730.000,- Kč. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců. Současně byl stěžovateli zabrán podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku 1 ks akcie obchodní společnosti Glava - SW, a. s. na majitele, jmenovité hodnoty 100.000,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli též uložena náhradová povinnost vůči poškozenému F. N. ve výši 2.830.000,- Kč s příslušenstvím a poškozené T. N. ve výši 900.000,- Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Olomouci se ve svém rozhodnutí ztotožnil se způsobem zjištění skutkového stavu věci ze strany krajského soudu, se způsobem, jakým hodnotil provedené důkazy, i s jeho právními závěry co do právní kvalifikace předmětného skutku. Ke zrušení napadeného rozsudku a novému rozhodnutí přistoupil proto, že v bodech 1) a 2) napadeného rozsudku shledal pochybení nalézacího soudu v tom směru, že zaměnil čísla akcií obchodní společnosti Glawa - SW, a.s. Zároveň odvolací soud rozhodl o nároku na náhradu škody vůči poškozené T. N., neboť dle jeho názoru nalézací soud sice fakticky o jejím nároku na náhradu škody rozhodl, avšak chybně ve vztahu k jiné osobě, poškozenému F. N.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal zejména nesprávnost postupu i rozhodnutí odvolacího soudu, když se ztotožnil se způsobem provedení i hodnocení důkazů a vadným skutkovým zjištěním nalézacího soudu, ačkoliv řízení trpí závažnými procesními vadami, které převzal i soud odvolací, spočívajícími především v tom, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s křivými a nedůvěryhodnými svědectvími uvedených svědků. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy či bylo zatíženo jinými, stěžovatelem vytýkanými vadami. Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí "založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu." (str. 9 usnesení).

Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a předestřel zde obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání. Stěžovatel tak velmi obsáhle polemizuje zejména se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu (zejm. při provádění důkazů a jejich hodnocení), i se způsobem, jakým právně kvalifikovaly předmětné skutky jako trestné činy, ačkoliv znaky trestných činů nenaplňovaly (nedostatečně posouzená otázka úmyslného zavinění), a nerespektovaly tak zásadu subsidiarity trestní represe. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (viz nález

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) či nález

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407).

Stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Navzdory svému tvrzení o znalosti postavení Ústavního soudu, stěžovatel tímto staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů, detailně zdůvodnily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení provedených důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a o jaké důkazy opřely svá rozhodnutí (viz str. 37 - 43 rozsudku krajského soudu, resp. 7 - 9 rozsudku vrchního soudu). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že si byly plně vědomy skutečnosti, že vzhledem ke složitosti projednávaného případu je třeba provedené důkazy zvlášť pečlivě hodnotit a zabývat se jednotlivými konkrétními rozpory ve výpovědích svědků. Proto také detailně posuzovaly proč, v čem a do jaké míry je možné jednotlivé výpovědi svědků považovat za věrohodné (viz hodnocení výpovědí zejm. svědků Z. H., V. S., L. C., V. G. a poškozeného F. N.). Svá hodnocení pak pečlivě zasadily do kontextu s dalšími provedenými důkazy - listinnými důkazy (příslušné smlouvy o půjčkách a na ně navazující y směnky a akcie, výpisy z bankovních účtů), ověření příslušných údajů v obchodním rejstříku či zjištění k pozemkům v k. ú. Čestlice.

Ústavní soud proto polemiku stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů i při právní kvalifikaci předmětných skutků, neshledal opodstatněnou a neztotožnil se tak s ryze účelovou argumentací stěžovatele, v níž svá tvrzení odůvodňující jiné právní posouzení stíhaných skutků založil na zcela odlišných (v jeho prospěch svědčících) skutečnostech, než jaké se staly podkladem odsuzujících, ústavní stížností napadených rozhodnutí, a kdy Ústavnímu soudu předložil vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům i vlastní verzi skutkového stavu věci, což ovšem odmítl již Nejvyšší soud. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

Napadená rozhodnutí ani jim předcházející proces tak neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2011

Dagmar Lastovecká

předseda senátu