Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1625/11

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F. E., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou v Praze 7, pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 2. 6. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. a jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. s tím, že prvně uvedeným rozhodnutím bylo porušeno právo na rovná práva všech účastníků soudního řízení stanovené d (dále jen ""), a právo na osobní svobodu stanovené až 3y, a že ve výsledku byl zkrácen v právu na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen mj. k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo stěžovatelovo odvolání podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Toto usnesení napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2011 č. j. -33 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], a dospěl k závěru, že jde o pozdě podaný návrh.

Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle , byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání na základě ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, vůbec nenapadl (a proti danému právnímu závěru dovolacího soudu nic nenamítal), přičemž obsahem návrhového žádání (petitu) ústavní stížnosti nebyla kasace tohoto rozhodnutí. Z ústavní stížnosti je dále patrno, že stěžovatel počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozuje od data doručení zmíněného usnesení Nejvyššího soudu (tj. ode dne 15. 4. 2011), a nikoliv od data doručení ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu, k němuž došlo již v roce 2010, protože ústavní stížnost byla (elektronicky) podána dne 6. 6. 2011. Stěžovatel tak ale nečiní správně.

Ústavní soud opakovaně poukazuje na to (srov. usnesení ze dne 13. 7. 2011

sp. zn.

, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz, a další rozhodnutí, na která je v něm odkazováno), že je třeba mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. trestního řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (, ), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 trestního řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 trestního řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a obdobným je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti ( ); dobrodiní ustanovení se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Vzhledem k nespornosti (a zde současně i "nezpochybnitelnosti") úsudku, že dovolání poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nepředstavovalo, neuplatní se v předmětné věci bezprostředně nosné důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011

sp. zn.

, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05. Z toho plyne, že bylo-li stěžovatelem podané dovolání (právně závazně) posouzeno jako podané z jiného důvodu než uvedeného v § 265b trestního řádu, pak je následná ústavní stížnost, směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", s následky jejího odmítnutí ve smyslu , neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu