Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1289/10

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Radko Stránským, advokátem, se sídlem Dvořákova 646/4, 460 01 Liberec 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. 4. 2008, č. j. -219, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 4. 2008, č. j. -219 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným jednak trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění , jednak trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákona ve znění Za tyto trestné činy mu byl podle § 256 odst. 4 trestního zákona, ve znění , za použití § 35 odst. 1 trestního zákona, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Dle stěžovatele je rozsudek nepřezkoumatelný. Soudy se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou, kdy dokladoval a popsal, jakým způsobem mělo posléze dojít k zaplacení předmětných závazků.

Stěžovatel též namítá, že rozsudek byl vydán, aniž by krajský soud posoudil, zda lhůta 14 let od spáchání posuzované trestné činnosti a 9 let od nápadu věci soudu je přiměřená ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý mimo jiné právo na to, aby jeho záležitost byla v přiměřené lhůtě projednána. Výkon vazby v přípravném řízení navíc nebyl zohledněn do výše trestu.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že došlo k porušení d (dále jen ""). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnostní napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci je přesvědčeno, že nebylo porušeno právo obviněného na soudní ochranu. Připouští toliko existenci průtahů v řízení, kdy v tomto směru uvádí následující údaje:

8/1993-7/1994 skutky

15. 8. 1994 datováno trestní oznámení FNM České republiky

15. 8. 1995 obv. Š. zadržen, poté sděleno obvinění, poté vzat do vazby

13. 3. 1996 obv. Š. propuštěn z vazby

6. 11. 1997 doručen státnímu zástupci návrh na podání obžaloby se spisem

22. 12. 1998 podána obžaloba - proti šesti osobám, spis měl cca 13.900 stran

24. 6. 2003 první hlavní líčení - odročeno, pátralo se po pobytu obv. Š.

16-17. 9. 2003 konalo se hlavní líčení, v nepřítomnosti obv. Š., s jeho souhlasem

atd.

Hlavní líčení nebylo nařízeno krajským soudem čtyři a půl roku a to přes opakované dotazy státního zastupitelství adresované i vedení soudu. Ovšem značný podíl na průtazích měl i samotný obviněný - po jeho pobytu muselo být opakovaně pátráno, byl proti němu vydán příkaz k zatčení, odročovalo se hlavní líčení, protože se nedostavil, vždy využil svých práv k podání opravných prostředků, námitek podjatosti, podnětů nejrůznějšího druhu a podobně.

Vrchní soud uvedl, že na stěžovatelovi námitky již reagoval na str. 7-9 svého usnesení, a navrhl stěžovatelovu ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Nejvyšší soud vyjádřil názor, že oba soudy se dostatečně vypořádaly nejen s rozhodnými skutkovými okolnostmi, ale i s obhajobou stěžovatele, kterou považovaly za vyvrácenou. Délka řízení byla mimořádně dlouhá, což bylo vyjádřeno v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu i v uloženém trestu (viz str. 15 a 16 rozsudku nalézacího soudu a str. 9 usnesení odvolacího soudu). Dále odkázal na str. 12-17 odůvodnění svého usnesení a Ústavní stížnost navrhl odmítnout.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten sdělil, že na podané ústavní stížnosti trvá.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91y [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podstatou návrhu stěžovatele je opakování jeho obhajoby, se kterou se obecné soudy v průběhu trestního řízení již vypořádaly. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, v jejich rozhodnutí nenašel. V podrobnostech proto nelze jinak, než na tato odůvodnění odkázat.

Co se týče výše trestu, možno zdůraznit, že ten byl uložen na samé dolní hranici zákonné sazby, a byl též podmíněně odložen. Takto mimořádně mírný trest byl stanoven právě proto, že jím byla reflektována značná délka trestního řízení. Pokud jde o námitku, že výkon vazby v přípravném řízení nebyl do výše trestu zohledněn, touto se navíc Ústavní soud ani nemůže zabývat, neboť stěžovatel ji mohl a měl uplatnit již v řízení před odvolacím soudem, což neučinil (srovnej č. l. 228 a násl. spisu krajského soudu).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu