Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
70857.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1832/11
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Bc. M. B., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Kateřinská 5, 770 08 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 11. března 2011 č. j. 2 To 55/2011 -38 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. ledna 2011 č. j. 1 Pp 35/2010 -20, a o návrhu na zrušení ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku , takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Návrh na zrušení ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku , se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jímž došlo k zamítnutí jeho stížnosti směřující do tamtéž označeného usnesení Okresního soudu v Šumperku, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodovací důvody obecných soudů argumentačně vycházely z vývodů o nesplnění zákonné podmínky, dle níž je pro uvedené rozhodnutí nutno, aby odsouzený po právní moci rozsudku prokázal polepšení [§ 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ].
Stěžovatel s poukazem na blíže rozvedenou argumentaci tvrdil, že tímto posouzením obecné soudy porušily zákon, neboť navzdory v jeho prospěch svědčícím skutečnostem žádosti nevyhověly, když jejich závěry zohledňují pouze kázeňské tresty, nikoliv již odměny, a jsou v rozporu s potřebou humanizace trestní politiky; rovněž tak potom nebyl vzat v úvahu zákonem stanovený požadavek pozitivní prognózy včetně zjištění, v jakém prostředí bude žít a pracovat po výkonu trestu odnětí svobody, zda má rodinné a sociální zázemí, zaměstnání, bydlení apod. Stěžovatel dále namítl, že soudy vycházely z nesprávního hodnocení ředitele věznice, které vyznívá neprávem v jeho neprospěch, přičemž má současně za to, že otázka jeho případné resocializace by měla být řešena na základě odborného znaleckého posudku z odvětví psychologie. Uvedené se dle přesvědčení stěžovatele posléze z pohledu ústavněprávního promítá v zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Dne 26. července 2011 bylo doručeno Ústavnímu soudu podání stěžovatele, v němž zopakoval a částečně precizoval výhrady uplatněné již v původním návrhu, a dále navrhl zrušení ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku . Tento svůj návrh podložil stěžovatel tvrzením, že jde o zastaralé zákonné ustanovení, které dává široký prostor pro libovůli soudců a korupční jednání, když nejsou zákonem přesně definovány podmínky, za jejichž splnění bude odsouzený podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) , tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].
Jak se podává z obsahu rozhodnutí obecných soudů, ty náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o nenaplnění zákonného požadavku spočívajícího v tom, že by stěžovatel zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. Vycházely při svých úvahách především ze čtyř kázeňských trestů (tj. jen těch, u nichž nedošlo k zahlazení) a dále z obsahu zprávy ředitele věznice. Na základě těchto skutkových podkladů (co do obsahu popsaných v odůvodnění jejich rozhodnutí) v nezbytném rozsahu vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž se shodují na tom, že stěžovatel ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností polepšení neprokázal.
Stížnostní soud v této souvislosti připojil, že smysl institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl odsouzený automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu a na to, jaká je prognóza jeho dalšího chování. Zdůraznil rovněž mimořádnost předmětného zákonného institutu, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek.
Takto koncipované odůvodnění napadených rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, a to i v kontextu (nynějšího) ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku . Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [nález
sp. zn. III. ÚS 611/2000
(viz i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)]. Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivaci odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení (nález
sp. zn. III. ÚS 1735/10
).
Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR], v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soudy k jejich rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "prokázal polepšení" uvedeného v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole - zjevně vymyká.
Nutno říci, že rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody znaky svévole nevykazují (srov. i ratio decidendi nálezu
sp. zn. II. ÚS 715/04
). Jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. takto vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi trestní věci stěžovatele dostatečně odůvodněna (§ 134 odst. 2 trestního řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočují. Z toho důvodu lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1 , čl. 82 odst. 1 , čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústav y ČR).
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, aniž by současně Ústavní soud jakkoli zpochybňoval stěžovatelem ostatní (v jeho prospěch) uváděná tvrzení či snižoval jejich faktický význam, což konečně - sluší se říci - nečinily při svém rozhodování ani obecné soudy.
Protiústavnost ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku , tak jak ji vymezil co do důvodů stěžovatel, Ústavní soud neshledal.
V důsledku toho byly jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. a) , b) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu