Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1949/11

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2011 sp. zn. a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2010 sp. zn. takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka napadla obě v záhlaví označená rozhodnutí pro údajné porušení , d a y ČR.

Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k věcnému posouzení návrhu na zrušení rozhodnutí obecných soudů, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a jestli jsou dány i podmínky pro jeho projednání. V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto podmínky nejsou splněny.

Navrhovatelka, jak sama uvádí ve svém podání, souběžně s návrhem adresovaným Ústavnímu soudu podala rovněž dovolání.

Ústavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Ústavní soud vychází z toho, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Nevyčerpání těchto prostředků je důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ).

Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (y) poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

V projednávané věci podala navrhovatelka Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětných rozhodnutí za situace, kdy Nejvyšší soud ČR dosud o jejím dovolání nerozhodl. Je tedy zřejmé, že sama stěžovatelka považuje podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práva poskytuje.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (y); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. , ; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle jako nepřípustný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2011

Jan Musil

soudce zpravodaj