Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1798/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti L. R., právně zastoupené advokátem JUDr. Rudolfem Kupkou, Polní 14, Ostopovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

V ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnavatelem byla uzavřena dohoda o provedení práce, ovšem jen na oko, je proto neplatná a žalovaná je tak povinna vrátit žalobci podle ní obdržené plnění. Závěr o neplatnosti založil soud na vícero zjištění z dokazování, jejichž výsledky měly definitivně nasvědčit tomu, že nikým z účastníků nebyl sporný právní úkon myšlen vážně. Do svých skutkových zjištění soud zahrnul i to, že stěžovatelka pro žalobkyni práci nevykonala. Městský soud v Brně následně rozsudek okresního soudu potvrdil.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané z neplatného právního úkonu je dána pouze tehdy, jsou- li prokázány skutečnosti uvedené v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a současně je splněna i zákonná podmínka, že tuto neplatnost způsobil zaměstnanec výlučně sám. Ustanovení se dle stěžovatelky užije i v případě, že mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byla uzavřena neplatná pracovní smlouva, jestliže její neplatnost nezpůsobil výlučně zaměstnanec. Neplatnost dohody nebyla způsobena výlučně stěžovatelkou, neboť ona se na jejím vytvoření nepodílela a pouze ji přijala. Za této situace nemůže nastat povinnost zaměstnance, tedy stěžovatelky, vydat přijaté plnění, a to i kdyby je bylo možno jako bezdůvodné obohacení posoudit. Tím, že se obecné soudy nevypořádaly s ustanovením , zasáhly do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována y.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Ústřední námitkou stěžovatelky je tvrzení, že obecné soudy neaplikovaly ustanovení , dle něhož "Neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit.". Citované ustanovení svým účelem dopadá na skutkově odlišné situace, kdy zaměstnanec přijal plnění z neplatného právního úkonu, nikoli však plnění bez právního důvodu. Obecné soudy se ve svých odůvodněních podrobně zabývaly nastalou právní situací, načež dospěly k závěru, že dotčená smlouva mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem je neplatná z důvodu neshody vůle a projevu. Z hlediska aplikace ustanovení je podstatnou ta skutečnost, zda lze vysledovat za neplatným právním úkonem určitou faktickou činnost, jejímž provedením by byl zaměstnanec v případě prohlášení smlouvy za neplatnou znevýhodněn. Jinými slovy řečeno, pouhá existence, byť neplatné, smlouvy, nemůže být podkladem pro opodstatnění postupu dle ustanovení . Výše uvedeným se obecné soudy řádně zabývaly v rámci procesu dokazování, načež dospěly k závěru, že žádná faktická činnost ve prospěch zaměstnavatele vykonávána nebyla a uzavřená smlouva byla toliko simulovaným právním úkonem, na jehož základě byly ze strany zaměstnavatele bezdůvodně vypláceny peněžní prostředky. Dle náhledu Ústavního soudu se soudy obecné případem řádně zabývaly a své závěry také přiléhavě odůvodnily. Závěrem lze pak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu