Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1862/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti FISHR, spol. s. r. o., Věkova 1605/49, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem advokátem se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná v a 90 y a její právo na spravedlivý proces dle a 38 d (dále jen " ").

Soud prvního stupně zamítl napadeným usnesením žalobu pro zmatečnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007 č. j. -224 s odkazem na ustanovení . Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že soud neuznal jako důvodnou omluvu jednatele stěžovatelky a žádost o odročení jednání, a jednal v jeho nepřítomnosti, čímž stěžovatelce odňal možnost jednat před soudem. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. změnil rozhodnutí prvostupňového soudu tak, že žalobou napadený rozsudek zrušil. Poté však Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 27. 7. 2010 č. j. citované usnesení odvolacího soudu na základě dovolání podaného žalovaným a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Vrchní soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, posléze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že jí odmítly poskytnout ochranu jejího práva spočívajícího v účasti na jednání odvolacího soudu konaném dne 7. 2. 2007 prostřednictvím jednatele, a to tím, že v daném řízení nevyhověly žalobě pro zmatečnost. Dle jejího názoru má i právnická osoba právo na osobní účast při jednání prostřednictvím svého statutárního zástupce. V původním řízení vystupovala jako žalobce, a neměla tedy žádný důvod sama způsobovat průtahy v řízení, naopak řízení se aktivně zúčastňovala. Domnívá se, že její omluva s žádostí o odročení je výrazem práva zúčastnit se osobně projednávání věci a musí být posuzována v kontextu s celým řízením, pokud jde o otázku, zda se jedná o účelové zmaření jednání či nikoliv. Akceptování omluvy právního zástupce s žádostí o odročení z důvodů zdravotních či kolize s jiným jednáním je běžnou praxí podpořenou ustálenou judikaturou. Dále uvádí, že při jednání odvolacího soudu dne 7. 2. 2007 bylo prováděno dokazování, ke kterému se nemohla jakkoliv vyjádřit.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

V posuzované věci Ústavní soud žádná pochybení ze strany obecných soudů, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neshledal.

Jak je patrno z ústavní stížnosti, stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy v rozporu s ustanovením nevyhověly její žalobě pro zmatečnost, a upřely jí tak účast na jednání odvolacího soudu v původním řízení, čímž měly porušit shora citované články y a y.

Ústavní soud však tento názor stěžovatelky nesdílí. V daném případě soud prvního stupně shledal, že nepřítomnost jednatele stěžovatelky při jednání odvolacího soudu nebyla na újmu jejích práv účastníka řízení proto, že se jednalo o právnickou osobu, v jejímž případě osoba jednatele může být zastupitelná někým jiným, a jeho nemoc tudíž nemůže být posuzována stejně jako u fyzické osoby, a dále též proto, že v řízení byla stěžovatelka zastoupena advokátem, přičemž výslech jednatele, který ani nebyl odvolacím soudem k jednání dne 7. 2. 2007 předvolán, neměl soud v úmyslu provádět. Postup stěžovatelky spočívající v odvolání plné moci právnímu zástupci den před jednáním v odpoledních hodinách poté, co zjistila, že soud nevyhověl její žádosti na odročení odvolacího jednání, Nejvyšší soud posoudil jako záměrnou procesní obstrukci sledující zmaření odvolacího jednání. O právní názor dovolacího soudu následně opřel své rozhodnutí krajský soud, který uzavřel, že zmatečnostní důvod uvedený v ustanovení nebyl v dané věci naplněn.

Dle názoru Ústavního soudu postup soudů v předmětném řízení, jakož i výklad ustanovení podaný Nejvyšším soudem, nevybočují z ustálené soudní praxe, a tudíž ani z mezí ústavnosti. Jejich rozhodnutí nelze považovat za svévolná či nepředvídatelná. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy ve věci rozhodující se podrobně zabývaly argumenty uplatněnými stěžovatelkou v průběhu řízení, které jsou ostatně téměř totožné jako ty, jež stěžovatelka nyní předkládá i ve své ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a jejich závěry, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, se jeví být logickými. Skutečnost, že soudy právně posoudily daný případ odlišně od stěžovatelky, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu