Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1697/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti H. S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 1031, 697 01 Kyjov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, č. j. -132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 1. 7. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že soud nepřípustně zasáhl do jejích základních práv zakotvených v , a d (dále jen " ").

Před Okresním soudem v Hodoníně podala Česká spořitelna, a. s., (dále jen "žalobce") proti PhDr. R. S. (dále jen "žalovaný"), a proti stěžovatelce žalobu o zaplacení částky 59.979 Kč s příslušenstvím. Šlo o pohledávku ze smlouvy o úvěru, podle níž se oba žalovaní zavázali splácet vyplacenou částku v pravidelných měsíčních splátkách po 1.700 Kč počínaje říjnem 2000. Od měsíce března 2001 přestali žalovaní dluh splácet, žalobce tedy podal k soudu příslušný návrh. Soud prvního stupně rozhodl platebním rozkazem, který byl stěžovatelce doručen dne 24. 6. 2005. Spolu s ním soud doručil usnesení, kterým stěžovatelku podle ustanovení (dále jen " ) vyzval, aby se v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě. Na tuto výzvu reagovala stěžovatelka až podáním doručeným soudu dne 1. 11. 2005.

Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 1. 2008, č. j. -60, bylo řízení proti stěžovatelce vyloučeno k samostatnému řízení a o žalobě proti ní bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání ze dne 17. 9. 2009, č. j. -70, kterým soud žalobě proti ní v plném rozsahu vyhověl. Svůj postup odůvodnil tím, že stěžovatelka nereagovala včas na výzvu soudu učiněnou podle , takže nastala fikce uznání dluhu. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek pro uznání byl potvrzen. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil podmínky, za nichž může soud rozhodnout rozsudkem pro uznání a konstatoval, že v daném případě byly naplněny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila shodné námitky, které uvedla již ve svém odvolání. Především obecným soudům vytkla, že nevzaly zřetel na to, že žalobou uplatněný nárok je součástí konkurzní podstaty v konkurzním řízení, vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. proti PhDr. S. S., na kterého na základě notářského zápisu přešly všechny závazky a pohledávky. Dále namítala, že všechny písemnosti jí byly doručovány na adresu jejího neexistujícího bydliště K. V tomto postupu spatřovala porušení práva na spravedlivý proces, práva na rovnost v řízení a práva na ochranu vlastnictví.

Ústavní soud předesílá, že č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává v , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Podání stěžovatelky však zcela postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, a to přesto, že byla v informaci, přiložené k výzvě k odstranění vad podání, výslovně upozorněna, že z návrhu musí být patrno, k porušení jakých ústavně zaručených práv došlo, což neznamená pouhý výčet základních práv, která mohla být dotčena, ale též uvedení souvislostí, z nichž se dovozuje, že tyto následky skutečně nastaly. Jinými slovy je procesní povinností účastníka řízení o ústavní stížnosti porušení ústavně zaručených práv nejen tvrdit, ale také prokazovat. Není úkolem Ústavního soudu, aby za účastníka řízení tímto způsobem dotvářel jeho podání.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky předkládané v řízení před soudy. Pokud se tedy stěžovatelka (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Krajského soudu v Brně způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu