Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1489/11

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. I. D., M.B.A, PhD, zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, AK se sídlem Letohradská 40, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen "") domáhal zrušení shora označeného unesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 2. 2011 čj. 1 Pp 7/2011-18.

Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Břeclavi nevyhověl žádosti odsouzeného JUDr. Z. D. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; odsouzený i státní zástupkyně se po vyhlášení rozhodnutí vzdali práva stížnosti. Proti usnesení okresního soudu podal ve prospěch odsouzeného stížnost stěžovatel, který je bratrem odsouzeného. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením stížnost zamítl bez věcného přezkoumání, neboť dospěl k závěru, že stížnost podala osoba, jíž zákon toto právo nepřiznává. Podle krajského soudu může podat příbuzný jako osoba uvedená ustanovení § 247 odst. 2 tr. řádu odvolání proti rozsudku a podle ustanovení § 142 odst. 2 tr. řádu stížnost proti usnesení o vazbě, o ochranném léčení a o zabezpečovací detenci. Výkladem opaku posledně citovaného ustanovení krajský soud dospěl k závěru, že ve vykonávacím řízení má při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu právo podat stížnost pouze státní zástupce a obviněný (odsouzený). Jestliže se odsouzený práva stížnosti vzdal, pak žádná z osob jinak uvedených v § 247 odst. 2 tr. řádu není oprávněná ho v podání stížnosti nahradit či zastoupit.

V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil právní závěr Krajského soudu v Brně námitkou, že rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi je svojí povahou a významem srovnatelné s rozsudkem ve věci samé, a na podporu tohoto tvrzení citoval z komentářové literatury k trestnímu řádu.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podle y, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stanovený postup, za který je třeba považovat postup podle příslušného procesního předpisu, v projednávané věci trestního řádu, zavazuje nejen účastníka řízení, ale i soud.

Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele představoval jeho nesouhlas s právním závěrem Krajského soudu v Brně, pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 142 odst. 2 tr. řádu. Odlišný názor stěžovatele na výklad procesní normy jednoduchého práva však sám o sobě neznamená, že došlo k porušení jeho základních práv. Ústavní soud respektuje, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsouu povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález

sp. zn.

, publ. in Sb. n. u. sv. 25, č. 37, a další), dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález

sp. zn.

, tamtéž sv. 3, č. 9 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález

sp. zn.

, tamtéž sv. 22, č. 63 a další).

V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Krajský soud v Brně interpretoval příslušnou procesní normu za použití metody v právní metodologii obecně uznávané a pokud shledal, že stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k podání stížnosti proti předmětnému usnesení Okresního soudu v Břeclavi ani ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 tr. řádu, ani podle odst. 2 téhož ustanovení, pak nezbylo, než jím podanou stížnost zamítnout.

Na tomto závěru nic nemění ani odkaz stěžovatele na komentářovou literaturu, která považuje usnesení o podmíněném propuštění podle jeho povahy a významu za srovnatelné s rozsudkem ve věci samé. Je jistě žádoucí, aby takové usnesení bylo možné přezkoumat, opravný prostředek, stížnost, však přísluší především osobě, které se usnesení přímo dotýká. Práva jiných osob (a to i těch, které spadají pod ustanovení § 247 odst. 2 tr. řádu) jsou však v případě podání stížnosti proti usnesení, byť svojí povahou a významem srovnatelné s rozsudkem, limitována výčtem obsaženým v § 142 odst. 1 a 2 tr. řádu. V projednávaném případě se odsouzený Z. D. svého práva podat proti předmětnému usnesení Okresního soudu v Břeclavi stížnost výslovně vzdal, a protože nešlo o případ, kdy bylo možné podat stížnost i proti vůli oprávněné osoby, Krajský soud v Brně nepochybil, považoval-li bratra odsouzeného za osobu neoprávněnou k podání stížnosti v jeho prospěch.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. června 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu