Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 593/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora se sídlem Sadová 15, Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 8, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2010 č. j. -54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení Krajského soudu v Brně pro jeho rozpor s , , větou první, y, , , , a 4, odst. l, , d a a Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 28. 7. 2009 č. j. -46 rozhodl na základě podnětu stěžovatele o zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 3. 12. 2002 s odůvodněním, že povinný dne 18. 4. 2006 zemřel, aniž by zanechal majetek. Dále rozhodl, že náklady exekuce se stěžovateli nepřiznávají (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok III.). Usnesení prvostupňového soudu ve výroku II. stěžovatel napadl odvoláním. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku a pouze z důvodu jeho upřesnění je usnesením citovaným v záhlaví změnil a zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel se domnívá, že postup odvolacího soudu ve věci a jím podaný výklad zákona je diskriminační. Soud se dle jeho názoru odmítl řídit vůlí zákonodárce, který jednoznačně stanovil, že v případě nemajetnosti povinného je povinen alespoň náhradu hotových výdajů hradit oprávněný. Nelze-li takto postupovat, pak je namístě ve smyslu ustanovení a , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, přiměřeně použít ustanovení , dle něhož náklady provedení exekuce platí stát, což plyne i z postavení exekutora, který se v rámci své činnosti podílí na výkonu státní moci soudní jako úřední osoba. V tomto smyslu zpochybňuje i část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu reagující na jeho předchozí argumentaci ústící ve stejný požadavek. Své postavení pak stěžovatel přirovnává k postavení notáře jako soudního komisaře v dědickém řízení, jehož odměnu a hotové výdaje v případě předlužení dědictví platí stát. Je přesvědčen, že není dán žádný důvod, aby se stát choval vůči soudnímu exekutorovi odlišně, tedy diskriminačně, a namítá, že v tomto rozsahu se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho odvoláním. Napadené rozhodnutí je dle jeho mínění krajně extrémní a nespravedlivé.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

V projednávané věci Ústavní soud žádná pochybení obecných soudů odůvodňující jeho zásah neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice, kterou započal již ve svém odvolání, nicméně jeho argumentace k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolává, nevede.

Ústavní soud má za to, že odvolací soud se věcí stěžovatele podrobně zabýval a své rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Při rozhodování o úhradě nákladů exekuce především respektoval judikaturu Ústavního soudu, a to zejména jeho právní závěry vyjádřené v nálezu ze dne 5. 5. 2009

sp. zn.

. V tomto nálezu, jakož i v dalších rozhodnutích (např. nález ve věci vedené pod

sp. zn.

), také Ústavní soud poukazuje na svůj nález

sp. zn.

, v němž "akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením a y, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Nelze se ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Ústavní soud zaujal názor, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného (respektive nákladů exekuce), přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým stěžovateli nebyla přiznána úhrada nákladů exekuce, je s citovanou judikaturou souladné. Krajský soud v posuzované věci správně aplikoval příslušná ustanovení exekučního řádu ve znění před novelou provedenou a při svém rozhodování správně vycházel z kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného. Jeho rozhodnutí proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Samotná skutečnost, že se stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 28. června 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu