Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1622/11

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 9 - Dolních Počernicích, Dubenecká 89, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2011, č. j . -197, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2010. č. j . -119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že postupovaly příliš formalisticky a namísto "meritorního" rozhodování pouze rozhodnutí správního orgánu z formálních důvodů zrušily. Řízení tak nebylo vedeno v souladu s ústavními principy a rozhodnutí jako celek nelze pokládat za spravedlivé. Dle stěžovatele se jedná o případ libovůle veřejné moci, který vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu, neboť obecné soudy při posuzování dané věci nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (y ČR), čímž porušily základní principy, na nichž je vystavěn materiální právní stát (y ČR).

Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozhodnutím Západočeské univerzity v Plzni podle ustanovení , a , o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ve spojení s Úmluvou o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsanou dne 11. dubna 1997 v Lisabonu, sdělení č. m. s. (dále jen "Úmluva o uznávání kvalifikací"), stěžovatel obdržel osvědčení o ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice. Proti tomuto rozhodnutí podala Nejvyšší státní zástupkyně žalobu, které Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. - 119, vyhověl, dané rozhodnutí zrušil bez jednání pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a věc vrátil Západočeské univerzitě v Plzni k dalšímu řízení. Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel i Západočeská univerzita v Plzni kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu y ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

V dané věci směřuje ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, který předmětné správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení a dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který v takovém postupu krajského soudu neshledal pochybení. Krajský soud v Plzni přitom nepřezkoumával rozhodnutí správního orgánu věcně, neboť dospěl k závěru, že je rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Je tedy zřejmé, že Krajský soud v Plzni, kterému stěžovatel vytýká, že rozhodnutí správního orgánu pro formální vady zrušil, aniž by zkoumal, zda "tato formální vada je tak zásadního charakteru, že by rozhodnutí muselo byt zrušeno", nerozhodl věcně, nýbrž zrušil rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud tento závěr Městského soudu v Praze potvrdil, napadené rozhodnutí tedy není rozhodnutí konečným. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu nového správního řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. V daný okamžik je však jeho ústavní stížnost předčasná. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu deklarovaný závěr, že Krajský soud v daném případě nepochybil, pokud rozhodnutí stěžovatelky a) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; v něm vydá stěžovatelka a) v intencích zrušovacího rozsudku krajského soudu, jakož i závěrů přijatých v tomto rozsudku, nové, perfektní rozhodnutí ve formě standardního písemného rozhodnutí ve věci anebo osvědčení, včetně všech nutných obsahových náležitostí.

Pokud jde o rozsáhlou argumentaci stěžovatele týkající se oprávnění Nejvyššího státního zástupce podat žalobu dle , jedná se pouhou polemiku nad textem zákona, která se nikterak neodrazila v petitu ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení , když neshledal důvod k postupu dle ustanovení tohoto zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2011

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj