Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 183/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Pecínov, s. r. o., se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, IČ 43874959, zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Celená 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. -185, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. -130, a proti usnesení Okresního osudu v Benešově ze dne 8. 1. 2008, č. j. -86, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2008, č. j. -94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 8. 1. 2008, č. j. -86, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2008, č. j. -94, nařídil podle vykonatelných notářských zápisů sepsaných JUDr. J. V., notářkou v O., dne 5. 8. 2002, pod číslem NZ 732/2002, N 780/2002, a pod číslem NZ 728/2002, N 776/2002 (dále jen "NZ"), k uspokojení pohledávky oprávněné FISCALIA HOLDING, a.s) výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve výroku uvedených (výrok I.). Stěžovatelce (povinné) uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení 4689,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na vymožení pohledávky a nákladů předcházejícího řízení (bod I.), náhrady nákladů výkonu rozhodnutí (bod II.) a soudního poplatku (bod III.), jakož i dalších nákladů, které budou oprávněné v průběhu výkonu rozhodnutí proti stěžovatelce přiznány. Současně stanovil, že pořadí soudcovského zástavního práva se řídí dnem 20. 4. 2007 (výrok IV.).

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2008, č. j. -130, usnesení soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit oprávněné na nákladech řízení o nařízení výkonu rozhodnutí 428.478,- Kč, v dalším usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň uložil stěžovatelce zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení 232.691,- Kč.

Odvolací soud dovodil, že pro nařízení výkonu rozhodnutí není podstatné, že je vedeno řízení o neplatnost exekučních titulů; jejich zrušení je důvodem zastavení výkonu rozhodnutí podle Krajský soud za nedůvodnou považoval i námitku, že výkonem rozhodnutí dotčené nemovitosti jsou zapsány do konkursní podstaty společnosti Moravská typografie, a. s., neboť počínaje dnem prohlášení konkursu nelze výkon rozhodnutí provést ( , v platném znění). Uvedl dále, že soud nemůže zkoumat obsah exekučních titulů, kterými jsou notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti "a s dohodou o přistoupení k závazku podle o. z."; zkoumá pouze, zda mají náležitosti stanovené v a násl. , v platném znění (formální správnost exekučních titulů však stěžovatelka ani nezpochybnila). Pokud jde o aktivní legitimaci oprávněné, odvolací soud prohlásil, že z dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky č. 1116 a č. 943 ze dne 20. 7. 2004 jednoznačně vyplývá, že vůlí obou stran bylo postoupit i pohledávky za dlužníky, kteří přistoupili k dluhu společnosti Moravská typografie, a. s., a k dluhu společnosti EDIT CZECH, a. s.; tedy, že stěžovatelka je povinna plnit svému novému věřiteli, tj. postupníkovi, kterým byla společnost J&T BANKA, a. s., následně společnost IV NOVA, a. s., a její právní nástupci, a v současné době je jím oprávněná, která koupila obě pohledávky naposledy. Výrok o nákladech řízení změnil odvolací soud s odůvodněním, že v řízení jsou vymáhány dvě pohledávky, a proto musí být odměna za právní zastoupení určena podle , bod 1.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2010, č. j. -185, dovolání stěžovatelky odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výroková část 2).

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (č. II Přechodných ustanovení, bod 12., část první, ). Dovodil, že dovolání není přípustné. Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v nebo c) (srov. ). Protože použití ustanovení je zde vyloučeno, Nejvyšší soud přípustnost dovolání vyvozoval již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (, věta první, ). Nejvyšší soud prohlásil, že hodnocení námitek obsažených v dovolání nevede k závěru, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Dovolací soud dále uvedl - ke stěžovatelkou namítanému pochybení odvolacího soudu, který k projednání odvolání nenařídil jednání - že stěžovatelka uplatňuje vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Zdůraznil, že vady řízení přípustnost dovolání ve smyslu založit nemohou (vyjma výjimečného případu - o který zde nejde - kdy otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu). Dovolací soud poukázal na to, že vady řízení zohlední jen, je-li dovolání přípustné (, věta druhá, ), leč tento předpoklad v souzené věci (kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu) naplněn není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. ).

Nejvyšší soud dále prohlásil, že stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nesprávně vyhodnotil obsah smluv o postoupení pohledávek č. 1116 a č. 943, které měl posoudit jinak - "ve světle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2004, č. j. -2729, a následného uzavření Dodatků ze dne 6. 12. 2006" - a že Dodatky č. 1 ke smlouvám o postoupení pohledávky č. 1116 a č. 943 "jsou irelevantní". Stěžovatelka (prý) následně podala vlastní hodnocení obsahu listinných důkazů použitých v projednávané věci a činí z něho závěr o nedostatku aktivní legitimace oprávněné. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka touto argumentací ve skutečnosti nenapadá správnost právního posouzení věci, avšak vyjadřuje kritiku samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů ( ) žádným dovolacím důvodem nelze napadnout. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen z nesprávnosti postupu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.

Nejvyšší soud dodal, že dovolání není přípustné ani proti výroku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Ten jednak nemá povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. ), a proto jeho přípustnost nelze odvozovat z , jednak nelze dovodit jeho přípustnost ani z ustanovení , a , neboť usnesení o nákladech řízení není v jejich taxativních výčtech uvedeno. Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení , proto Nejvyšší soud bez jednání odmítl (, věta první, ).

II.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. -185, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. -130, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 1. 2008, č. j. -86, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2008, č. j. -94, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Uvedla, že jimi byla porušena její ústavní práva na spravedlivý proces dle , a y ČR, a dle , , , a d (dále jen "") a "právo na ochranu vlastnictví" dle y.

Stěžovatelka - po shrnutí dosavadního průběhu řízení a výrokových částí napadených rozhodnutí - uvedla, že po celou dobu řízení namítala nedostatek aktivní legitimace na straně oprávněného, neplatnost (neexistenci) exekučních titulů (a následně nedostatek své pasivní legitimace) a skutečnost, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty do konkursní podstaty Moravské typografie, a. s.; rovněž namítla, že se soud nezabýval souvisejícími řízeními, v nichž je napadena neplatnost samotných exekučních titulů. Stěžovatelka konečně prohlásila, že již v dovolání namítala, že řízení bylo postiženo vadou spočívající v tom, že k projednání odvolaní do usnesení Okresního osudu v Benešově ze dne 8. 1. 2008, č.j. -86, nebylo nařízeno jednání, byť nebyla splněna ani jedna z podmínek uvedených v § a odst. 2 a 219a odst. 1

Stěžovatel proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud, Krajský soud v Praze a Okresní soud v Benešově.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že s námitkou, že odvolací soud nenařídil k projednání odvolání jednání, se vypořádal v napadeném usnesení (na s. 3, odst. 7); v případě postupních titulů poukázal na to, že se jedná o kritiku hodnocení důkazů, jež nelze napadnout žádným z dovolacích důvodů (viz s. 4 odst. 1 usnesení). Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou odmítnout a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jedná v řízení před Ústavním soudem.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že se námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti zabýval; zdůraznil, že jednání nenařídil s poukazem na a odst. 6 ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu. Odkaz stěžovatelky na a odst. 2 je nepřípadný, neboť toto ustanovení dopadá pouze na řízení podle části třetí Krajský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Okresní soud v Benešově ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou; v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených usnesení (konkrétně na č. l. 86 a 94). Zdůraznil, že námitky stěžovatelky zkoumal i Krajský soud v Praze, a to v usnesení založeném na č. l. 130; oba soudy se řádně zabývaly hodnocením poměrů stěžovatelky, o čemž svědčí i obsah odůvodnění jednotlivých rozhodnutí. Okresní soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka v replice ze dne 16. 5. 2011 toliko uvedla, že na obsahu ústavní stížnosti trvá a navrhla, aby Ústavní soud její stížnosti zcela vyhověl a aby napadená rozhodnutí zrušil.

IV.

.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud v zásadě nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (

In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také : Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelé dovolávají.

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu y. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že již Krajský soud v Praze se dostatečně vypořádal - jak o tom ostatně svědčí odůvodnění napadeného usnesení ze dne 13. 5. 2008, č.j. jednotlivými argumenty stěžovatelky; právem poukázal na charakter a zásady řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. Za důvodnou neuznal ani námitku, že je vedeno soudní řízení o neplatnosti exekučních titulů [poznámka: pokud by exekuční tituly byly zrušeny, byl by na místě jen postup podle ], neboť v době řízení ke zrušení exekučních titulů nedošlo. Ústavní soud nemá důvod - z ústavního hlediska - nezohlednit ani argumentaci krajského soudu týkající se nemovitostí zahrnutých do konkursní podstaty Moravské typografie, a. s. Totéž se týká i výhrady ve vztahu k exekučním titulům v podobě notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti.

V této souvislosti lze odkázat na dlouhodobou, jasnou a zřetelnou judikaturu Nejvyššího soudu co do podmínek, za nichž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem; Nejvyšší soud zdůraznil, že k materiálním náležitostem takového notářského zápisu nepatří hmotněprávní úkon, na jehož základě závazek vzniká nebo se mění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. , ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. ). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustálenou soudní praxi (včetně praxe Nejvyššího soudu) a v ní se projevující standardní právní názory, od níž nemá důvodu - z hlediska ústavnosti - se odchylovat.

Ústavní soud považuje za lichá (v ústavní stížnosti dále nespecifikovaná) tvrzení stěžovatelky týkající se aktivní legitimace oprávněné a pasivní legitimace vlastní. To odvolací soud dostatečně zřetelně a jasně odůvodnil a odkázal na příslušné řízení a rozhodnutí Městského soudu v Praze; v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu ostatně soud na (s. 4 až 5 usnesení) velmi podrobně a analyticky přehledné poukázal na dotčené dohody a na jejich dodatky, z nichž jednoznačně vyplynul postup pohledávek na oprávněnou a za stěžovatelkou. Dovolací soud v této souvislosti uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti předkládá kritiku samotného hodnocení důkazů; to však - s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů soudem ( ) - lze posuzovat jedině z hlediska nesprávnosti (neústavnosti) postupu provádění hodnocení důkazů. Ústavní soud (avšak ani předtím Nejvyšší soud) v tomto směru porušení ústavních či zákonných principů neshledal.

Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit stěžovatelce ani potud, pokud kritizuje, že k projednání odvolaní do usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 1. 2008, č. j. -86, nenařídil krajský soud jednání. Ústavní soud považuje stěžovatelčinu argumentaci za účelovou, neboť příslušná právní úprava ( a odst. 6 ), účinná v době vydání napadeného rozhodnutí Krajským soudem v Praze, jednoznačně svědčí postupu Krajského soudu v Praze a návazností řízení před ním na řízení před soudem prvního stupně. Žádné šetření ani dokazování totiž nebylo třeba provádět. Argumentace stěžovatelky obecnou úpravou (tj a odst. 2 ) proto neobstojí.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, jasná srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení ] odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu