Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1577/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Veckem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Labem, Karla Maye 250, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 9. března 2011 a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. ze dne 13. ledna 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel s odkazem na zásah do práva domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech usnesením sp. zn. ze dne 13. ledna 2011 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. (dále jen "návrh na obnovu řízení") s tím, že nebyly shledány důvody obnovy dle § 278 trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. ze dne 9. března 2011 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal návrh na povolení obnovy řízení především proto, že podle jeho názoru vyšly nově najevo skutečnosti, které mu v době konání hlavního líčení a ani v době vyhlášení rozsudku nebyly známy a neměl možnost si tyto skutečnosti exaktně ověřit, byť by o nich věděl.

Jedním ze závažných důkazů proti stěžovateli bylo, že dne 23. prosince 2005 měl uskutečnit v době od 9,16 hod. do 11,00 hod. cestu z Litoměřického náměstí, od budovy pobočky SCP, do Plzně, k pobočce SCP, Slovanská Alej 30, kde měl spoluodsouzený L. provést jeden ze stíhaných úkonů. Soud tuto skutečnost podle stěžovatele přešel konstatováním, že trasu Litoměřice - Plzeň, přes Prahu je možno za 1 hodinu a 44 minut díky dálnici a silnému vozidlu BMW či Superb ujet, a že tedy mohl stěžovatel být v té době v Plzni přítomen. Stěžovatel k návrhu na obnovu řízení předložil odborné vyjádření soudního znalce Ing. R. (dále jen "znalec") ze dne 8. června 2010. Ze znalcova odborného vyjádření vyplývá, že za ideálních podmínek a bez jakékoliv zastávky cestou by trvala jízda z Litoměřic přes Prahu do Plzně, ke středisku SCP ve Slovanské Aleji 30, celkem 1 hodinu a 44 minut. Za použití dalších postupů došel znalec k závěru, že bez zastávky lze uvedenou trasu ujet v čase mezi 1 hodinou a 59 minutami až 2 hodin a 9 minut. Stěžovatel je přesvědčen, že tato nová, odborníkem doložená skutečnost, ukazuje na to, že soud prvního stupně nepřezkoumal řádně tento problém a přesto uznal stěžovatele vinným z trestného činu, ačkoliv je nyní doloženo, že se tohoto činu dne 23. prosince 2005 nemohl dopustit, neboť v čase, kdy k němu mělo dojít, nemohl být na místě, tedy v Plzni, před pobočkou SCP, Slovanská Alej 30.

Soudy, které rozhodovaly o návrhu na obnovu řízení, podle stěžovatele tento znalecký posudek podrobně neprozkoumaly, ačkoliv jde o zásadní dokument vyvracející předchozí zdůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel mohl jet údajně i jinou trasou, nebo mohl porušovat dopravní předpisy a jet vyšším rychlostmi, než-li je povoleno. S přihlédnutím k tomu, že cesta se měla konat 23. prosince, je ale podle stěžovatele evidentní, že s největší pravděpodobností nebylo možno jet vyššími rychlostmi, než povolují dopravní předpisy, a to především s ohledem na stav komunikací v tehdejší době. I jiné trasy, jak uvádí soud, by však byly delší a časově náročnější a stěžovatel je přesvědčen, že nelze tento argument soudu akceptovat.

Stěžovatel proto v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že řízení o návrhu na obnovu řízení trpí závažnou vadou, když nebyl připuštěn nový, kvalifikovaný důkaz, který mohl významným způsobem ovlivnit celou důkazní stavbu procesu ve prospěch stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil též složení senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o návrhu na obnovu řízení, a to pro možnou podjatost některého z jeho členů, neboť účastníkem trestního řízení před soudem prvního stupně byla buď JUDr. M. Š., nebo JUDr. V. N. Stěžovatel tak vyjadřuje domněnku, že jednání uvedeného senátu nemohlo být v souladu se zákonem a senát rozhodující o povolení obnovy řízení měl jednat v jiném složení.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR].

V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě a v Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž dostatečně vyložily, proč předložený znalecký posudek nepovažovaly za důkaz, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již známými mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a proč tedy obnovu řízení nepovolily. Ústavní soud nemá těmto závěrům učiněným obecnými soudy co vytknout. Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje na jejich rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal.

Ačkoli obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatele, neuvádí stěžovatel žádné skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Za této situace nezbývá, než jeho ústavní stížnost hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.

Pokud jde o namítanou podjatost některého ze členů senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o povolení obnovy řízení, poukazuje Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. 3. 2001, ve kterém se k dané problematice konstatuje, že "ustanovení § 30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v § 30 odst. 2 a 3 tr. řádu, ... Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování v téže věci zcela zřejmě svědčila o tom, že nyní soudce již není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě." Ke stejnému závěru dospěl také Ústavní soudu v usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 4. 2004 (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, s. 409 a násl.).

Stěžovatelův názor na nutnost vyloučení některého ze členů senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o povolení obnovy řízení z projednávání věci tedy nemá žádnou oporu v zákoně. Stěžovatel navíc nikterak nekonkretizuje, v čem přesně měla spočívat podjatost tohoto člena senátu, když pouze uvádí, že některý z členů senátu byl účastníkem trestního řízení před soudem prvního stupně (což zřejmě znamená a Ústavní soud tuto skutečnost ověřil, že tento člen senátu - jedná se o Vilmu Němcovou - byl členem senátu soudu prvního stupně rozhodujícího v trestním řízení ve věci stěžovatele sp. zn. i členem senátu rozhodujícím o návrhu na obnovu řízení).

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu