Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 999/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem Ostrava - Vítkovice, Ruská 2887/101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011 č. j. -192 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2009 č. j. -130 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2008 č. j. -59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci pro porušení jeho základních práv a svobod zaručenýchd, které však blíže nespecifikoval.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2008 č. j. -59 zamítl žalobu stěžovatele, jíž žádal, aby žalovanému Bytovému družstvu Alberta Kučery 10, jehož je členem, byla uložena povinnost zrušit hmotněprávní úkon učiněný v písemné formě dne 19. 11. 2007 a nadepsaný "Druhá výstraha". Soud konstatoval, že žaloba není důvodná, protože žalovaný toutou v souladu s ustanovením (toliko) vyzval stěžovatele k zpřístupnění jím užívaného bytu za účelem revize plynových rozvodů.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 11. 2009 č. j. -130 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem, a vyjádřil právní názor, dle kterého žaloba nemá oporu v hmotném právu, protože výstrahou není pouhé upozornění, nemíní-li se jím založit možnost zániku členství v bytovém družstvu ve smyslu ustanovení § 231 odst. 4 obchodního zákoníku, případně výpovědi z nájmu bytu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 1. 2011 č. j. -192 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelovy dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení nesměřovaly k výkladu procesního předpisu, a nebyly tak dovolacími důvody způsobilými založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (zde jedině použitelného) ustanovení ; kromě toho námitky nebyly ani opodstatněné.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že druhá výstraha nijak neohrozila jeho členství v bytovém družstvu. Jednak proto, že byla podána v návaznosti na první výstrahu, v níž byl poučen o možnosti vyloučení z družstva, a také proto, že výstraha takové poučení obsahovat nemusí, neboť již samotná výstraha je "poučením toho, že člověk je za něco trestán". V případě, že by o výstrahu nešlo, žalovaný by stěžovatele pouze "poprosil, ať zůstane doma". Dále stěžovatel soudům vytýká, že se nevypořádaly s "celou škálou" jeho námitek a s výtkou "nezákonného veřejného citování stěžovatelových citlivých osobních údajů"; také "nebyla vyřešená otázka svědků + předložení dokumentů". Má rovněž za to, že "žalobu měl v první instanci řešit krajský soud" a konečně upozorňuje, že odvolací soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, a napadený rozsudek potvrdil na základě jiných skutečností.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; ústavněprávním požadavkem však je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Pro posouzení povahyy, jež byla stěžovateli žalovaným doručena, je klíčový její obsah a nikoli pouhý název, o který stěžovatel opírá především svoji argumentaci. Dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 21. 12. 2010 výstraha ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku musí obsahovat alespoň (skutkové) vymezení členské povinnosti, jejíhož porušení se člen družstva dopouští, jakož i konkrétní označení následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny (možnost vyloučení z družstva). To předmětná neobsahovala, a proto odvolací soud adekvátně posoudil předmětnouu nikoli jako výstrahu ve smyslu výše uvedeném.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu (dotčení základních práv a svobod, jeho subsidiarita) je významná i okolnost, že sama "výstraha", i kdyby byla dána, ještě zásah do práv nepředstavuje; ten je identifikovatelný až s následky, jež by na jejím základě byly posléze vyvozovány, avšak jejich existenci stěžovatel netvrdí.

Také ostatní vznesené námitky postrádají opodstatněnost. Tvrzené zveřejnění stěžovatelových osobních údajů nemohlo mít vliv na výsledek sporu a námitka věcné nepříslušnosti okresního soudu a výtky ohledně zjištěného skutkového stavu jsou formulovány natolik obecně, že závěr o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv učinit na první pohled nedovolují.

Na podkladě řečeného se uzavírá, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Tím je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn. Ústavní soud jej proto podle v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2011

Jiří Mucha

předseda senátu