Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1487/11

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. T. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. 2 ZN 2845/2009 ze dne 17. března 2011, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 20. května 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tímto usnesením byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu, kterým došlo podle § 80 odst. 1 alinea tertia trestního řádu k uložení do úschovy Řádu rudé hvězdy, stuhy k bojové zástavě vz. 52 a dekretu k propůjčení uvedeného vyznamenání, jež byly vydány stěžovatelem pro účely trestního řízení. Tvrdí, že toto rozhodnutí znamená porušení jeho základních práv podle y a , a 4 a d.

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že předmětné věci byly stěžovatelem vydány v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestného činu zatajení věci podle trestního zákona. Tato trestní věc byla policejním orgánem následně odložena a policejní orgán poté předmětné věci vydal Vojenskému historickémuu s tím, že není pochyb o jeho vlastnictví k nim. Následně bylo vydáno několik dalších rozhodnutí orgánů veřejné žaloby, až nakonec vydal policejní orgán usnesení, kterým předmětné věci uložil do úschovy a stěžovatele spolu s Vojenským historickým ústavem upozornil, aby své nároky uplatnili v občanskoprávním řízení. Stížnost stěžovatele proti posledně uvedenému rozhodnutí byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením státního zástupce, které je napadáno ústavní stížností.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně rozebírá, že vlastnictví k předmětným věcem nabyl vydržením, přičemž se v trestním řízení nepodařilo nalézt osobu, jež je neoprávněně zcizila před tím, než měly být 16. května 1991 předány Vojenskému historickémuu a pro stěžovatele a jeho právní předchůdce tak platí domněnka držby v dobré víře. Uplatnění vlastnického práva ze strany Vojenského historickéhou, jež založilo důvod ke složení věcí do úschovy, shledává účelovým s ohledem na to, že po dobu osmnácti let nečinil žádné kroky k zajištění svých práv. Navíc se nepodařilo zjistit, zda jsou vydané předměty skutečně těmi, které měly být předány Vojenskému historickémuu. S odkazem na právní názory obsažené v nálezech

sp. zn.

(usnesení ze dne 30. října 2007),

sp. zn.

(usnesení ze dne 20. června 2006) a

sp. zn.

(usnesení ze dne 28. srpna 2008) tedy argumentuje, že ne každé uplatnění vlastnického práva zakládá pochybnosti o vlastnictví. Konečně stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že státní zástupce nepochopil institut vydržení, jenž slouží ke zhojení nežádoucího stavu, kdy je držitelem osoba odlišná od vlastníka. Proto považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí v uvedeném směru za contra legem, přičemž napadené usnesení postrádá odůvodnění ostatních (nekonkretizovaných) námitek stěžovatele. Byla také poskytnuta výhoda organizační složce státu, neboť stěžovatel musí, s ohledem na bagatelnost hodnoty předmětných věcí, pečlivě zvážit, zda se mu vyplatí investovat do uplatnění svého nároku v občanskoprávním řízení, přičemž protistrana tak pro důkazní nouzi patrně neučiní a po marném uplynutí lhůty podle občanského soudního řadu se tak v důsledku propadnutí věci dostanou nakonec do držení Vojenského historickéhou. Navíc i samo trestní řízení bylo patrně účelové, s ohledem na to, že pro bagatelnost hodnoty věci se nemohlo od počátku jednat o trestný čin a pokud ano, musel by být již dávno promlčen.

4. Ještě před tím, než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkoumání ústavní stížnosti, je vždy povinen zabývat se tím, zda jsou k tomu splněny všechny formální náležitosti. Jedním ze znaků ústavní stížnosti, coby procesního prostředku k ochraně základních práv a svobod, je jeho subsidiarita. To je dáno tím, že ochrana základních práv a svobod je podle y pod ochranou soudní moci jako celku. Není tedy toliko pod ochranou Ústavního soudu. Proto je před podáním ústavní stížnosti zásadně nezbytné vyčerpat veškeré procesní prostředky, které k ochraně práva poskytuje zákon.

5. V posuzovaném případě je stěžovatelem namítáno především porušení základního práva vlastnit předmětné věci, protože ostatní tvrzená porušení základních práva stěžovatele jsou odvozena právě od porušení tohoto základního práva. V daném případě je rovněž podstatné, že napadeným rozhodnutím, ani jemu předcházejícím rozhodnutím policejního orgánu, nebylo v trestním řízení rozhodnuto o tom, komu svědčí vlastnické právo k předmětným věcem. Tím se daný případ odlišuje od situací řešených v usneseních Ústavního soudu, na která stěžovatel odkazuje.

6. Lze chápat pocit stěžovatele, že by pro něj bývalo výhodnější, kdyby veškeré argumenty ve směru jeho vlastnictví byly orgány veřejné žaloby akceptovány a vedly k přímému vydání předmětných věcí stěžovateli. Nicméně kompetence k ochraně práv je v y primárně svěřena obecným soudům a nikoliv orgánům veřejné žaloby. Je tedy jen na stěžovateli, zda této ústavně vymezené kompetence hodlá využít. V každém případě právě možnost uplatnit nárok v občanskoprávním řízení je oním procesním prostředkem, který poskytuje stěžovateli k ochraně práva. Proto je nutno tuto možnost vyčerpat před tím, než je možné se s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Výjimky z této zásady, tak jak jsou zakotveny v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel netvrdil a Ústavní soud je ani sám neshledal.

7. Ze shora vyložených důvodů byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 5. 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu