Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1372/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s. r. o., Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D. advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2010 č. j. -48 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2011 č. j. -57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení článku 90y ČR, článků 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 a 11 odst. 1 a 2d a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obecné soudy v dané věci rozhodovaly o náhradě nákladů řízení v řízení o zaplacení částky ve výši 1.013,- Kč, jíž se stěžovatelka domáhala na žalované za jízdu veřejnou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu. Soud prvního stupně na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelkou z důvodu, že žalovaná dlužnou částku uhradila, řízení zastavil a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsahující četné odkazy na judikaturu Ústavního soudu zpochybňuje aplikaci . Je přesvědčena, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení extrémně vybočily z pravidel upravujících řízení a rozhodnutí je zatíženo prvky svévole. Mezi skutkovými zjištěními případu a z nich vyvozenými právními závěry shledává diametrální rozpor, což by mělo dle jejího názoru být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Poukazuje na okolnosti, s ohledem na něž jí měly být přiznány náklady řízení v plné výši, a podrobně rozvádí důvody, pro něž dle jejího mínění nebylo možné zprostit žalovanou této povinnosti postupem dle Závěr krajského soudu, že rozhodnutí o nákladech řízení se nemůže dotknout jejích majetkových poměrů (které ani nezkoumal), není podložen důkazy a jeho právní názor není založen na dostatečném a logicky konzistentním odůvodnění. Rovněž upozorňuje, že jí soudy nevytvořily procesní prostor, aby se mohla vyjádřit k k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu.

Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá k posouzení ústavní stížnost, která obsahuje shodnou argumentaci jako její předchozí ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení spojené ke společnému projednání usnesením pléna Ústavního soudu a vedené pod

sp. zn.

. O těchto stížnostech Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 5. 2011, jímž je pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. V něm se Ústavní soud zabýval stejnou právní otázkou jako v předmětném řízení, přičemž se k jednotlivým argumentům stěžovatelky podrobně vyjádřil a také vysvětlil, proč je nelze považovat za relevantní.

I v projednávané věci vyhodnotil Ústavní soud postup a rozhodnutí obecných soudů jako ústavně konformní. Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily nutnost aplikace a řádně a srozumitelně rozvedly, ve kterých konkrétních okolnostech spatřovaly důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto důvody Ústavní soud nepovažuje za extrémně vybočující z účelu citovaného zákonného ustanovení a zcela postrádající i smysl logický. Dospěly-li tedy soudy k závěru, že "je důvodné žalobci právo na náhradu nákladů řízení zcela odepřít, neboť pro žalovanou by za těchto okolností bylo nepřiměřenou tvrdostí po splnění dluhu vůči žalobci hradit mu náklady řízení v částce několikanásobně vyšší" a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily, nejedná se o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

K námitce stěžovatelky, že nedostala procesní prostor, aby se mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, je nutno odkázat na část odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se zmíněnou otázkou detailně zabýval a řádně se s ní vypořádal.

V dalších podrobnostech potom Ústavní soud stěžovatelku z důvodu stručnosti odkazuje na již citované usnesení ve věci vedené pod

sp. zn.

.

Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu