Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1031/11

Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010 č.j. - 277 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku, a to pro rozpor s článkem 36 odst. 1d (dále jen "").

II.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.11.2010 č.j. -277 potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.03.2010 č.j. -250, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění vrchní soud konstatoval, že soud prvního stupně správně posoudil předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle věta první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Odvolací soud vycházel ze zjištění, která učinil městský soud. Z těchto vyplývalo, že i přes podprůměrný výdělek nelze žalobce považovat za nemajetného, neboť je vlastníkem nemovitosti, osobního automobilu (i když vyrobeného v roce 1994) a získal i nezanedbatelnou částku jako náhradu škody. Odvolací soud usoudil, že vzhledem k výši soudního poplatku nedojde k podstatnějšímu snížení životní úrovně žalobce či těch, k nimž má žalobce vyživovací povinnost, a proto jeho poměry osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Odvolací soud dále konstatoval, že právní posouzení předmětu řízení jako žaloby na ochranu osobnosti soudu prvního stupně je rovněž správné, neboť předmětem řízení v dané věci zůstal nárok na ochranu osobnosti poté, co byl nárok na náhradu škody vyloučen k samostatnému projednání. V předmětném řízení žalobce svoji žalobu nejen jako takovou označuje, ale zejména tomu odpovídá žalobcovo vylíčení rozhodujících skutečností.

Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávnému závěru při posouzení jeho odvolání, neboť se dostatečně nezabýval stěžovatelovou námitkou týkající se povahy předmětu řízení. Stěžovatel uvádí, že v době vzniku předmětného nároku na náhradu škody byl ještě účinný , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který (na rozdíl od , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění ) nepřipouštěl žádat náhradu nemajetkové újmy. Proto se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti. Vrchní soud měl při hodnocení úvah o osvobození od soudního poplatku dle názoru stěžovatele pojem "škoda" vykládat tak, že tento pojem zahrnuje i nemajetkovou újmu v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Samo ustanovení y právo na osvobození od soudního poplatku výslovně neuvádí a tudíž neosvobození od soudního poplatku jakýkoliv zásah do základního práva stěžovatele na přístup k soudu samo o sobě nezakládá (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 05.05.2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Do práva na přístup k soudu, které citované ustanovení zaručuje, by nicméně v určitých případech při neosvobození od soudních poplatků mohlo dojít. Toto právo však není absolutní. Vzhledem k tomu, že vyžaduje regulaci ze strany státu, může podléhat i určitým omezením. Při každém omezení je třeba, aby bylo šetřeno podstaty a smyslu tohoto práva. Proto, i když je uhrazení soudního poplatku podmínkou civilního řízení, zákon současně upravuje i podmínky, za nichž může být účastník řízení této povinnosti zproštěn.

Posouzení, zda-li jsou tyto zákonné podmínky splněny, náleží obecným soudům. Ústavní soud konstantně judikuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR), a proto mu nepřísluší obecný přezkumný dohled nad činností soudů a přezkum správnosti aplikace podústavního práva (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17.08.2000, publ. in Sb. n. u., sv. 19, str. 275, usnesení

sp. zn.

ze dne 13.07.2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Rovněž ve věci osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně uvádí, že posouzení splnění zákonných kritérií pro přiznání osvobození od soudních poplatků náleží výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž nepřísluší Ústavnímu soudu tyto závěry přehodnocovat (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17.08.2000, publ. in Sb. n. u., sv. 19, str. 275, usnesení

sp. zn.

ze dne 05.05.2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). To platí zejména v případě diskreční pravomoci, kterou soudům ustanovení věty první svěřuje.

Samotná aplikace podústavního práva obecnými soudy však může vyústit v porušení základních práv a svobod tam, kde soud při aplikaci podústavního práva toto právo svévolně vykládá, např. nerespektuje kogentní normu či normu interpretuje v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov např. nález

sp. zn.

ze dne 31.08.2004, publ. in Sb. n. u., sv. 34, str. 281).

Ústavní soud porušení těchto zásad v daném případě neshledal. Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozvedl, na základě jakých zjištění konstatoval, že poměry stěžovatele neodůvodňují přiznání osvobození od soudního poplatku, a na základě jakých zjištění pokládá za předmět řízení žalobu na ochranu osobnosti. Tato svá zjištění náležitě odůvodnil. V postupu Vrchního soudu nelze spatřovat výkon svévole či libovůle, neboť stěžovatelem napadené právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými zjištěními či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu