Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 984/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. G. S., zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Podlesí V/5426, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení a a 2 d zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její exekuční věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora identifikovaným usnesením Okresního soudu ve Zlíně byla nařízena na stěžovatelčin majetek exekuce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rovněž v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání bylo též napadeným usnesením Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka v exekučním řízení namítala, a tyto námitky přenáší i do obsahu projednávané ústavní stížnosti, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud a že exekuční titul pro nedostatek podmínek podle (především řádného doručení žaloby) nebyl způsobilým podkladem exekuce.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

).

Podstatou projednávané ústavní stížnosti - pakliže směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu - je tvrzení, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, aniž by přihlížel k namítaným vadám řízení.

K nim však Nejvyšší soud z povahy věci přihlížet nemohl, neboť stěžovatelčino dovolání (svým obsahem) nebylo přípustné, pročež ani meritorně projednatelné. Ostatně stěžovatelka žádné ústavněprávně relevantní námitky směřující proti odmítavému usnesení nevznesla, jelikož nedokládala, a to ani v rovině tvrzení, že by v dovolání uplatnila dovolací důvod dle ustanovení , který jediný - zásadně - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení Že neuplatnila důvod spočívající v tvrzení relevantních vad řízení (zásadního procesního významu) stěžovatelce vysvětlil již Nejvyšší soud.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části stěžovatelčiny ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení (stěžovatelka ani neoznačila žádnou právní otázku, jež by měla mít zásadní význam); v takovém případě se totiž neuplatní zásada vyslovená v ustanovení (že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku), nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího" (podrobněji viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci

sp. zn.

), a ta již uplynula očividně marně.

V ústavní stížnosti tedy stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení svědčí; jak bylo již řečeno, Nejvyšší soud v projednávané věci žádný prostor pro uvážení ve smyslu tohoto ustanovení neměl.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle a bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu