Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1415/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele T. H., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č. j. -129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 4. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen " ") ze dne 12. 3. 2007 č. j. -129, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 10. 2002 č. j. -73 ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem tak, že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení v rozsahu 500,- Kč (z celkových 1000,- Kč přiznaných rozsudkem obvodního soudu), a ve výroku o náhradě nákladů státu tak, že stěžovatel, jakož i žalovaná H. N. T., jsou povinni zaplatit České republice každý 7.736,50 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem městského soudu v předmětném řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu y. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel, stručně řečeno, v tom, že nerozhodl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, k jejímuž zaslání stěžovatele sám vyzval, a v odůvodnění svého rozhodnutí zcela v rozporu s obsahem spisu uvedl, že žádný z účastníků řízení neučinil úkon, který by mohl mít na rozhodnutí o nákladech řízení vliv. Stěžovatel také podotkl, že rozhodl o náhradě nákladů řízení, pokud šlo o žalovanou H. N. T., duplicitně, neboť tato otázka již byla pravomocně vyřešena usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2003 č. j. -82. Ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě stěžovatel poukázal na celkovou délku řízení před obecnými soudy a na průtahy, které při rozhodování městského soudu dle jeho názoru vznikly.

IIa.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníka řízení a spis obvodního soudu sp. zn. .

ve svém vyjádření konstatoval, že nemá k dispozici příslušný spisový materiál, ponechává proto na Ústavním soudu, aby po vyžádání soudního spisu posoudil, zda jsou námitky obsažené v ústavní stížnosti důvodné. V obecné rovině odkázal na judikaturu Ústavního soudu, týkající se problematiky nákladů řízení. K námitce, že bylo duplicitně rozhodováno o povinnosti žalované H. N. T. hradit náklady státu, podotkl, že stěžovatel nebyl v tomto rozsahu k podání ústavní stížnosti subjektivně legitimován. Pokud jde o délku odvolacího řízení, tato byla zapříčiněna obtížným šetřením stran pobytu žalovaných, přičemž stěžovatel sám k rychlejšímu objasnění těchto skutečností nijak nepřispěl. tedy navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou a případně i jako nepřípustnou odmítl.

Na vyjádření účastníka řízení reagoval stěžovatel replikou, v níž setrval na svých námitkách obsažených v ústavní stížnosti. Pokud šlo o výrok týkající se žalované H. N. T., stěžovatel uvedl, že tím toliko mínil demonstrovat, jak malou pozornost celé věci věnoval. Šetření pobytu žalovaných bylo, vzhledem k tomu, že u nich již o nákladech řízení rozhodl, zcela nadbytečné. ostatně stěžovatele k žádné spolupráci nevyzval.

Stěžovatel i účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu .

IIb.

Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že dne 23. 8. 2000 bylo u tohoto soudu k návrhu stěžovatele zahájeno řízení o popření otcovství k nezletilé H. A. H. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 10. 2002 č. j. -73 bylo určeno, že stěžovatel není otcem dítěte a žalované H. N. T., matce nezletilé, byla uložena povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 1.000,- Kč a České republice náklady znalečného ve výši 15.473,- Kč. Žalovaná se proti výrokům o nákladech řízení odvolala, přičemž argumentovala tím, že znalecký posudek pouze prokázal shodná tvrzení obou účastníků, a proto nejsou dány důvody k tomu, aby hradila náklady řízení v plné výši. svým usnesením ze dne 28. 2. 2003 č. j. -82 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal pouze polovinu nákladů řízení ve výši 500,- Kč, a dále tak, že zavázal žalovanou i stěžovatele k úhradě nákladů státu rovným dílem, každého ve výši 7.736,50 Kč. odůvodnil své rozhodnutí přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení v poloviční výši konkrétními okolnostmi sporu, a to zejména přístupem obou účastníků k manželství, na jehož základě shledal důvod pro aplikaci , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Výrok obvodního soudu o náhradě nákladů státu ve smyslu byl změněn s ohledem na výsledek řízení, jenž odpovídal shodnému přístupu obou účastníků k uzavření manželství a procesním stanoviskům stran k žalobě. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, na jejímž základě Ústavní soud nálezem

sp. zn.

ze dne 12. 10. 2005 rozhodnutí městského soudu v části, týkající se osoby stěžovatele, zrušil, když odvolacímu soudu vytkl, že své rozhodnutí založil v podstatné části na úvaze o formální povaze manželství mezi stěžovatelem a žalovanou, což bylo ve světle předchozího průběhu řízení nutno hodnotit jako "překvapivý" postup. O dalších námitkách stěžovatele, a to zejména o námitce, že u stěžovatele nezkoumal existenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, jak mu to ukládá ustanovení , již Ústavní soud nerozhodoval, neboť stěžovatel mohl tento argument uplatnit v řízení před obecnými soudy, které bylo nálezem Ústavního soudu opětovně otevřeno.

poté v řízení pokračoval tak, že dne 4. 1. 2006 vyzval stěžovatele k vyplnění potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, neboť dle názoru tohoto soudu vyplýval z ústavní stížnosti úmysl stěžovatele žádat o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel příslušný formulář vyplnil a doručil jej soudu dne 11. 1. 2006. Nato byl poučen, že o osvobození od soudních poplatků je třeba výslovně požádat, pouhé zaslání formuláře v tomto ohledu nedostačuje. Stěžovatel tedy přípisem doručeným soudu dne 8. 2. 2006 sdělil, že v návaznosti na již předložené potvrzení žádá o osvobození od soudních poplatků. usnesením ze dne 12. 3. 2007 č. j. -129 rozhodl o nákladech řízení shodně jako v předchozím případě, tzn. uložil stěžovateli hradit polovinu nákladů státu a přiznal mu vůči žalované právo na polovinu nákladů řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že již nehodnotil charakter soužití stěžovatele a žalované, nýbrž vyšel z toho, že oba účastníci řízení shodně tvrdili, že stěžovatel není otcem dítěte. Z hlediska výsledku řízení, kdy se tvrzení obou účastníků ukázalo pravdivým, se pak jevilo jako spravedlivé, aby se stěžovatel i žalovaná podíleli na úhradě nákladů řízení rovným dílem. O žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků se v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku ( , , ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost téměř vždy zjevně neopodstatněná, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k částce, o níž bylo obecnými soudy v nyní projednávané věci rozhodováno, ve spojení se skutečností, že předmětem ústavní stížnosti byl toliko výrok o nákladech řízení, tedy otázka z hlediska řízení před obecnými soudy jednoznačně podružná, je pak z materiálního hlediska zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v podstatě vyloučen. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by Ústavní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými co do aplikace "jednoduchého" práva, nemohl by jim přisvědčit v rovině ústavněprávní, neboť tvrzený zásah nedosahoval intenzity potřebné pro konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle y či práva vlastnit majetek dle y. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Co se týče tvrzených průtahů v řízení, těmito se Ústavní soud meritorně nezabýval, neboť námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů, které již v době rozhodování Ústavního soudu netrvají, by mohla být relevantní toliko z hlediska případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu , ve znění (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 122, str. 151). Jestliže stěžovatel doposud nevyčerpal možnost žaloby dle uvedeného právního předpisu, bylo by rozhodování Ústavního soudu o této otázce předčasné (srov. též usnesení Ústavního soudu

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu