Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1026/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a České republiky (dále jen " ") a ustanovení základních práv a svobod (dále jen " ") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná ve věci výkonu rozhodnutí, v níž vystupuje jako povinný.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora identifikovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl stěžovatelův návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, stejně jako návrh "na vrácení pokuty ve výši 100 000 Kč". Rovněž napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo toto rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno.

Titulem předmětného výkonu rozhodnutí je rozsudek, kterým byla stěžovateli uložena povinnost "trvale a spolehlivě zajistit, aby na pozemní komunikaci Na Pomezí v Praze 5 nedocházelo k činnostem vyvolávajícím škodlivé dynamické účinky působící na statiku nemovitostí ve vlastnictví oprávněných".

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že nebraly v potaz závěry znaleckého posudku prof. J. B. (resp. M. Š.), dle kterých povinnosti stanovené vykonávaným rozhodnutím plní, a neuvážily, že činit další kroky již nemůže, resp. že případné další poškozování dotčených nemovitostí spojovat s provozem na přilehlé pozemní komunikaci nelze. Stěžovatel se též pozastavuje nad skutečností, že mu byla opakovaně uložena pokuta v maximální zákonné výši, kterou má za nepřiměřenou; soudy nadto svévolně vycházely toliko z tvrzení oprávněných.

Ústavní soud je podle ustanovení soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - ve své podstatě dovolává toliko porušení ustanovení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo, neboť se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení (povinného), k dispozici mu byl opravný prostředek, který využil, a odvolací soud na jeho námitky reagoval.

To je v zásadě vše, co z ustanovení lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne tedy odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Oproti očekáváním stěžovatele však skutkové a právní závěry, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace (a aplikace) rozhodného podústavního práva.

Není posláním ústavněprávního přezkumu, jak si zřejmě představuje stěžovatel, posuzovat spor mezi znaleckými posudky, z nichž vycházely obecné soudy, a posudkem, který soudům předložil; podstatné je, že rozhodný skutkový závěr obecné soudy adekvátně a srozumitelně odůvodnily, pročež o "libovůli" jít nemůže, přičemž rozhodný právní rámec důvodů zastavení výkonu rozhodnutí podle , h) byl vymezen rovněž přiléhavě, čímž je vyloučen i stav nepředvídatelnosti či dokonce excesu napadaných rozhodnutí.

Naopak stěžovatel, pakliže kritizuje obecné soudy, že je mu opakovaně ukládána podle ustanovení nepřiměřeně vysoká pokuta, tento právní rámec míjí, neboť taková námitka má význam jen při nařízení výkonu rozhodnutí, nikoli v řízení o jeho zastavení.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Jan Musil

předseda senátu