Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 926/11

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky Teplotechna-Prima s. r. o., se sídlem J. K. Tyla 1, 415 01 Teplice, IČO: 41327888, zastoupené JUDr. Janem Vankem, advokátem se sídlem Baarova 1594/16, 415 01 Teplice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2011 č. j. -64 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010 sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Usnesením ze dne 30. září 2010 sp. zn. Městský soud v Praze odmítl žalobu navrhovatelky směřující proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. února 2010 č. j. -603, jímž byl (k opravnému prostředku navrhovatelky) zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severočeskou oblast, ze dne 26. června 2009 č. j. -635/XVI.vyř.-Dra.

Výrok rozhodnutí odůvodnil soud tím, že správní orgány v daném případě v mezích své zákonné pravomoci rozhodovaly v soukromoprávní věci [ a , , ve znění pozdějších předpisů]. To z toho důvodu, že o povinnosti navrhovatelky k peněžitému plnění bylo rozhodováno jako o dlužné ceně za poskytnutou službu elektronických komunikací, jakožto o povinnosti vyplývající z příslušné smlouvy, a to podle , , o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve spojení s článkem 16.2.3. Všeobecných podmínek poskytovatele (společnosti GTS NOVERA, a. s.). Při této úvaze soud odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, a to na usnesení ze dne 3. září 2004 č. j. Konf 81/2003-16 a usnesení ze dne 28. června 2010 č. j. Konf 19/2010-13 a č. j. Konf 11/2010-17.

Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud zamítavým rozsudkem, když se ztotožnil se závěrem krajského soudu, na jehož podporu poukázal dále i na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008 č. j. Konf 27/2008-7.

Tato rozhodnutí navrhovatelka napadla včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [ , , , odst. 3 a odst. 6 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v d.

Své přesvědčení o porušení práva na spravedlivý proces odůvodnila tím, že uplatněný nárok poskytovatele je soudy nesprávně kvalifikován jako smluvní pokuta, jež byla sjednána za porušení povinnosti platby za poskytování služby elektronických komunikací. Dle navrhovatelky se ovšem o smluvní pokutu pojmově nejedná potud, pokud využila svého práva vypovědět smlouvu i bez uvedení důvodu a musela zaplatit storno poplatek (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008 sp. zn. ). Dle navrhovatelky jde o zaplacení nároku, který jednak není platbou za službu, jednak ani smluvní pokutou, nýbrž "jej lze odvodit ze (zřejmě neplatně) sjednaného odstupného dle " Potom ovšem na posuzovanou věc nedopadají citovaná rozhodnutí zvláštního senátu, dle nichž by v daném případě měly rozhodovat soudy v občanském soudním řízení ( ).

Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se navrhovatelka domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další).

Interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším správním soudem dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do práva na spravedlivý proces nezakládá. Jádrem posouzení předmětné záležitosti je přijetí výchozí teze, dle níž spor, který vznikl mezi navrhovatelkou a poskytovatelem služby elektronických komunikací, je povinností uloženou zákonem nebo na základě zákona o elektronických komunikacích. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá pravomoc Úřadu (tj. Českého telekomunikačního úřadu) rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; podle § 129 odst. 1 zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.

Spor, jenž byl řešen správními orgány, se opíral o postup dle již zmíněného článku 16.2.3. Všeobecných podmínek poskytovatele, který upravuje podmínky storna za výpověď uzavřené smlouvy. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění stěžovatelem kritizovaného rozsudku, z citovaného článku plyne, že smlouvu či specifikaci smlouvy uzavřené na dobu neurčitou lze vypovědět, avšak podá-li účastník výpověď tak, že výpovědní doba skončí dříve než je stanovená minimální doba užívání služby, má poskytovatel právo vyúčtovat účastníkovi za období mezi koncem výpovědní lhůty a uplynutím minimální doby užívání služby jednorázovou částku (storno) ve výši ušlých plateb. Nejvyšší správní soud konstatoval, že má proto za postaveno najisto, že předmětné storno představuje faktickou smluvní pokutu, a to za porušení povinnosti spočívající v nedodržení sjednané minimální doby užívání. Smysl tohoto storna pak spočívá v kompenzaci škod, resp. podnikatelských rizik, k nimž dochází právě v důsledku nedodržení této minimální doby. Nejvyšší správní soud co do právní kvalifikace storna pro účely posouzení předmětné věci uzavřel, že předmětné storno představuje sankci za porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy o poskytování veřejných telekomunikačních služeb.

V nálezu

sp. zn.

Ústavní soud poukázal na celou řadu rozhodnutí zvláštního senátu, týkajících se rozhodování kompetenčních sporů vycházejících z navrhovatelčině situaci připodobitelných skutkových základů. Citoval kupříkladu i tuto tezi, obsaženou v usnesení zvláštního senátu ze dne 14. září 2009 č. j. Konf 38/2009-12: "Pokud se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tímto porušením přímo souvisí."

Smlouvu navrhovatelky uzavřenou na dobu neurčitou bylo lze vypovědět s tím, že podá-li účastník výpověď tak, že výpovědní doba skončí dříve než je stanovená minimální doba užívání služby, má poskytovatel právo vyúčtovat účastníkovi za období mezi koncem výpovědní lhůty a uplynutím minimální doby užívání služby jednorázovou částku (storno) ve výši ušlých plateb.

Rozhodující, resp. dostatečnou pro posouzení věci, je ta okolnost, že - z pohledu smyslu a účelu podmínek zakládajících povinnost navrhovatelky k zaplacení sankční platby, jakož i právního základu, od něhož se tato povinnost odvíjí - obsahově právní situaci navrhovatelky obdobně odpovídají závěry zvláštního senátu právě citované (ze dne 14. září 2009 č. j. Konf 38/2009-12). Nedostávají se tudíž odůvodnění napadených rozsudků ani do rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu