Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
70058.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 909/11
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 11. 2009, čj. 4 C 53/2005 - 374, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 16. 12. 2010, čj. 60 Co 156/2010 - 441, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27. 9. 2004, ve kterém neuspěl. Stěžovatel je přesvědčen, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 26 ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobo d, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Pokud jde o důvody ústavní stížnosti, stěžovatel uvedl, že je osobou se zdravotním postižením, částečně nevidomý a držitelem průkazu ZTP-P. Důvodem jeho propuštění z pracovního poměru nebyla nadbytečnost. Pravým, avšak zastřeným důvodem, byla skutečnost, že se stal nepohodlný vedení svého zaměstnavatele a dále fakt, že je zdravotně postižený a s ohledem na svůj věk málo perspektivní, protože je ve věku blízkém věku důchodovému. Je sice výsostným právem zaměstnavatele přijmout organizační rozhodnutí podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce č. 65/1965 Sb. , avšak pokud je kandidátů na propuštění více, je zaměstnavatel ve své svobodě omezován zákazem nemravného konání a zákazem diskriminace. Ústavní požadavek na soulad právních úkonů zaměstnavatele s dobrými mravy a se zákazem diskriminace se vztahuje i na výpověď z pracovního poměru. V jeho případě se jednalo o organizační rozhodnutí, kterým zaměstnavatel vykonstruoval jeho nadbytečnost uměle, protože tím, že bezprostředně před jeho vydáním přijal do pracovního poměru jiného zaměstnance a tak si zajistil více potenciálních kandidátů na propuštění, kterým nakonec zůstal stěžovatel. Stěžovatel poukázal na ustanovení § 1 odst. 4 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. , podle kterého je v pracovněprávních vztazích mj. zakázána i nepřímá diskriminace z důvodu zdravotního postižení. Podle odstavce 7 téhož ustanovení je nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního stavu i odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, která jsou v konkrétním případě nezbytná, aby fyzická osoba se zdravotním postižením měla přístup k pracovní činnosti. Stěžovatel rovněž namítal, že obecné soudy k jeho újmě nepostupovaly podle § 133a OSŘ a nepožadovaly, aby jeho zaměstnavatel prokázal, že stěžovatele nediskriminoval.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl žalobu stěžovatele na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27. 9. 2004 je neplatné a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 755.654,40 Kč. Vzal za prokázáno, že stěžovateli byla dána výpověď dne 27. 9. 2004 podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti v souvislosti s rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 9. 2004 o snížení úvazku učitele hry na klarinet a zobcovou flétnu o 0,3 v důsledku nízkého počtu žáků do této výuky. Po přezkoumání, zda žalovaný splnil všechny zákonné podmínky, dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalovaný stěžovateli, je platná. Splňuje formálně právní podmínky podle § 44 odst. 2 zákoníku práce a byla dána za splnění podmínek uvedených v § 46 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákoníku práce . V době výpovědi byla splněna podmínka nadbytečnosti stěžovatele, neboť v důsledku snížení počtu žáků jím vyučovaných neměl žalovaný možnost zaměstnat stěžovatele na plný pracovní úvazek. Ani po velmi rozsáhlém dokazovaní nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele o dlouhodobém šikanování ze strany vedení školy a jeho diskriminace z důvodu věku či nepříznivého zdravotního stavu, ani skutečnost, že by vůči němu byly činěny "drobné ústrky, pomluvy, mzdové znevýhodňování a všemožné pokusy připravit si podmínky pro jeho propuštění ze zaměstnání". Je pravda, že stěžovatel má dlouhodobé potíže se zrakem, je poživatelem invalidního důchodu, ale žádná z těchto skutečností nebyla důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí. Z žádného důkazu nevyplývá, že by jeho věk či zdravotní stav měly vliv na rozhodnutí o výpovědi. Soud rovněž neshledal absenci nabídkové povinnosti ve smyslu § 46 odst. 2 zákoníku práce , neboť stěžovateli byla jeho zaměstnavatelem učiněna řada nabídek, on však všechny odmítl. Tvrzení stěžovatele, že mu nebyla nabídnuta práce uklízečky, soud nepovažoval za nesplnění nabídkové povinnosti. Jednak toto místo nebylo v dané době volné a tato práce by byla pro stěžovatele, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, zcela nevhodná.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a konstatoval, že ani v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by měly vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten na zjištěný skutkový stav správně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. , tedy zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006. Odvolací soud se podrobně zabýval odvolacími námitkami stěžovatele a zjistil, že soud prvního stupně respektoval závěry ustálené soudní praxe, zejména judikaturu Nejvyššího soudu v dané oblasti (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1105/2001 , sp. zn. 2 Cdon 1130/97 , sp. zn. 2 Cdon 1797/97 a dalších). Důkladně se zabýval existencí příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalovaného o organizační změně a nadbytečností stěžovatele. Poukázal i na to, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, v souvislosti s přijatým rozhodnutím o organizační změně, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru jeho rozhodnutí přezkoumávat. Závěr soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi přijatým rozhodnutím žalovaného o organizační změně a nadbytečnosti stěžovatele jako zaměstnance má oporu v provedeném dokazování. Neobstojí proto argumentace stěžovatele, že snížení stavu zaměstnanců žalovaného, v souvislosti s účinky přijaté organizační změny, mohlo nastat jinak (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2580/2003 ), např. ukončením pracovního poměru u jiných zaměstnanců žalovaného sjednaných původně na dobu určitou. Stěžovatelem zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 , na projednávaný případ nedopadá. Diskriminační či šikanózní jednání žalovaného ve vztahu ke stěžovateli nebylo prokázáno. Je zřejmé, že žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru až poté, co stěžovatel odmítl jak snížení rozsahu svého pracovního úvazku, tak i součinnost při vyhledávání dalších zájemců o hru na dechové nástroje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů. Stěžovatel zde prezentuje svůj vlastní právní názor, který považuje za jedině správný. Jedná se o stejnou argumentaci, kterou použil již před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Svým přístupem tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústav y nepřísluší. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelova základní práva podle čl. 26 ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobo d, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní stížnost je výrazem neochoty stěžovatele respektovat rozhodnutí obecných soudů, které po velmi rozsáhlém dokazování a zhodnocení všech provedených důkazů dospěly k právním závěrům, které zevrubně a výstižně odůvodnily a všemi argumenty stěžovatele se podrobně zabývaly. Jejich právní závěry vycházely i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto zcela odkazuje na argumenty vyložené v odůvodnění rozsudků obecných soudů. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu