Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 839/11

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky AGROMACHINE, s.r.o., se sídlem Komenského 188, Švihov, IČ: 49197231, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Randova 204/I., Klatovy 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -328 ze dne 15. 12. 2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -328 ze dne 15. 12. 2010, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech č. j. -277 ze dne 29. 5. 2009 a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Předchozím rozhodnutím soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky v části, v níž se domáhala určení, že kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku I. a III. rozhodnutí, jsou neplatné, současně byla zamítnuta žaloba na určení, že úpadce Zemědělské družstvo Švihov je vlastníkem těchto nemovitostí (výrok II. a IV.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit státu doplatek soudního poplatku (výrok V.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Podle stěžovatelky zamítavé výroky v citovaných rozsudcích nejsou správné a v souladu s právem, neboť oba obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž nepřihlédly k stěžovatelkou tvrzeným skutečnostem, k označeným a předloženým důkazům. Postup obecných soudů označuje stěžovatelka za protiústavní, zasahující do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek dle d (dále jen " "), Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, y, práva na spravedlivý proces dle y, práva vyplývajícího z y. Došlo podle ní rovněž k porušení zásad zakotvených v , a y.

Ze zjištění Ústavního soudu dále vyplynulo, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Dovolací soud o něm dosud nerozhodl.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů v projednávaném případě.

Podle ustanovení , ve znění po jeho novele provedené , účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení ]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení , v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60ti dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V posuzované věci stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, obsahově téměř totožné s ústavní stížností, lze usoudit, že se sama domnívala, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj