Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2973/10

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem v Praze 1, Dlážděná 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 14. 10. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. , kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona a odsouzen k (souhrnnému) trestu odnětí svobody v trvání 10 let, a dále rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. , kterým bylo prvně uvedené rozhodnutí zrušeno, načež byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle , odst. 3 a odsouzen k (souhrnnému) trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců.

Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného trestního spisu, stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání ze dne 3. 10. 2010, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2011 č. j. -105 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odmítl. Jak dále Ústavní soud zjistil ze svého vlastního spisu

sp. zn.

, stěžovatel napadl všechna tato soudní rozhodnutí další ústavní stížností ze dne 14. 4. 2011 (nešlo tedy o doplnění této ústavní stížnosti).

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.

Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Jak bylo výše zmíněno, stěžovatel rozsudek vrchního soudu napadl - vedle této ústavní stížnosti - dovoláním, které bylo přípustné (§ 265a odst. 1 a 2 tr. ř.) a které bylo podáno z důvodu, jenž jak formálně, tak obsahově naplňoval dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To potvrzuje i výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, neboť z něho plyne, že uvedený soud se předmětným dovoláním zabýval z věcného hlediska a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k tomu lze konstatovat, že uvedený mimořádný opravný prostředek v dané věci představoval procesní prostředek ve smyslu , takže povinností stěžovatele bylo, a to ještě před podáním ústavní stížnosti, tento prostředek také "vyčerpat", tj. nejen jej podat, ale vyčkat, až o něm bude příslušným soudem rozhodnuto (viz ). K tomu lze dodat, že v souzené věci nebylo možné postupovat podle , neboť stěžovatel nesplňoval ani podmínku ve smyslu písm. a), protože soudní řízení (vzhledem k podanému dovolání) dále probíhalo, a ani ve smyslu písm. b), protože k žádným průtahům v řízení o podaném opravném prostředku nedošlo, resp. vzhledem ke konkrétním okolnostem případu dojít nemohlo.

Současně bylo stěžovatelovou povinností napadnout ústavní stížností - jako první v řadě - toto "dovolací" rozhodnutí. Jak totiž plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, principu právní jistoty i povaze věci by odporovalo, aby z ústavněprávního přezkumu bylo vyňato a rozhodnutím Ústavního soudu zůstalo nedotčeno právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. To ovšem stěžovatel neučinil, tedy alespoň ne v řízení o této ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Na doplnění Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se souběžným podáním dovolání a ústavní stížností zřejmě chránil před situací, že by jím podané dovolání - a to v závislosti na jeho posouzení ze strany Nejvyššího soudu - nemuselo být ze strany Ústavního soudu považováno za poslední procesní prostředek ve smyslu , , a tudíž by se lhůta k podání ústavní stížnosti odvíjela již od doručení napadeného usnesení vrchního soudu, a ústavní stížnost by tak mohla být shledána opožděnou. Ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatel v tomto případě mohl po skončení dovolacího řízení podat ústavní stížnost, v níž by napadl všechna soudní rozhodnutí, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, a to také učinil, nemůže být odmítnutím "první" ústavní stížnosti nijak poškozen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu