Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 419/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem Plzeň, U Radbuzy 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2010, čj. - 534, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 5. 2010 čj. - 277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho rodičovská práva ve smyslu d (dále ""), právo na spravedlivý proces podle y a práva jeho nezletilých dětí na výchovu a péči obou rodičů.

V ústavní stížnosti brojí proti tomu, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na střídavou výchovu jeho nezletilých dětí. Podle stěžovatele měly provést dokazování, které by bez důvodných pochybností vedlo k závěru, proč není střídavá výchova nezletilých dětí možná, což se nestalo. Zatímco Okresní soud Plzeň - město (dále "okresní soud") vycházel ze znaleckých posudků, výpovědí účastníků a dalších důkazních prostředků, Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací (dále "odvolací soud"), vycházel pouze z tvrzení matky nezletilých dětí a ze znaleckého posudku z března 2010, aniž by vzal v úvahu další vývoj. Stěžovatel tvrdí, že má stejné výchovné předpoklady jako matka dětí. Z jeho strany nebylo zachyceno žádné explicitní manipulativní chování vůči matce dětí. Obecné soudy se měly více zabývat otázkou, proč s ním matka není ochotna spolupracovat. Ze zpráv, které měly k dispozici (Mgr. V., SOS Centra Archa), vyplývá závěr o silném emočním poutu mezi ním a dětmi, o jeho snaze pracovat na vzájemné komunikaci s matkou, narážející na její odmítavý postoj. Matka brání nejen střídavé výchově, se kterou od počátku nesouhlasila, ale i lepší komunikaci mezi nimi. Stěžovatelem zajištěné mediační terapie odmítá podstoupit a tvrdí, že děti proti ní manipuluje, což nebylo prokázáno.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 5. 2010, čj. - 277, byly upraveny poměry nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu s tím, že se svěřují do výchovy matky a dále byl upraven styk stěžovatele s nimi. K jeho odvolání Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, čj. - 534, ve výroku o výchově a běžném výživném rozsudek prvostupňového soudu potvrdil, přičemž změnil výši dlužného výživného a rozšířil úpravu jeho styku s nezletilými dětmi.

III.

Ústavní soud vychází ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména y, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho m.j. vyplývá, že jeho úkolem není kontrola dodržování obecného práva, nýbrž výhradně ochrana ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní stížnost proti interpretaci a aplikaci podústavního práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně shledá i porušení některé z ústavních kautel.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že obecné soudy neakceptovaly jeho návrh na střídavou výchovu nezletilých dětí, svěřily je matce a jejich styk s ním upravily příliš úzce. Vede tak polemiku s jejich právními závěry, respektive s tím, zda obecné soudy správně interpretovaly zejména ustanovení a , o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále "").

V posuzovaném případě je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda obecné soudy porušily jeho shora uvedená základní práva. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Ke stěžovatelem namítané existenci podmínek pro rozhodnutí o střídavé výchově Ústavní soud ve svém nálezu

sp. zn.

, ze dne 23. 2. 2010, mimo jiné vyslovil, že: "Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé) a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální či nepřezkoumatelný důvod, anebo bude v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé (společné) péče nevyhoví."

V nálezu

sp. zn.

, ze dne 27. 1. 2005, pak Ústavní soud uzavřel, že: "Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů."

Uvedené plně dopadá i na věc stěžovatele, v níž se obecné soudy velmi detailně zabývaly hodnocením, nakolik jsou oba z rodičů schopni společné dohody, vzájemné komunikace a spolupráce, respektive nakolik jsou způsobilí nezatahovat děti do svých problémů. Jeho návrh na střídavou výchovu odmítly především pro vzájemnou nevyhovující komunikaci. S ohledem na odůvodnění napadených rozsudků je proto zřejmé, že požadovaný stupeň způsobilosti budoucí spolupráce, nutný pro rozhodnutí o střídavé výchově, u stěžovatele neshledaly. Pokud stěžovatel namítl, že nebylo prokázáno jeho ovlivňování nezletilých dětí, lze odkázat na znalecký posudek z března 2010. Explicitně manipulativní chování v jeho případě sice nebylo zachyceno, nezletilé děti však ovlivňuje m.j. i jeho prezentace příčin rozchodu rodičů a prožívaného zármutku nad smrtí nejmladšího syna účastníků, Š.

Vztah mezi rodiči nezletilých dětí a rovněž vztah rodičů a dětí je totiž stále poznamenán tragickou událostí ze dne 16. ledna 2010, kdy všechny tři děti byly s otcem v akvaparku, kde došlo k tonutí nejmladšího Š., který poté, dne XX. ledna XXXX, na následky této události zemřel. Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že v minulosti stěžovatel nezletilé děti účastníků, ve vztahu k jejich matce, nepříznivě ovlivňoval a neumožnil jim tak vyrovnat se s rozpadem manželství jejich rodičů, ke kterému došlo po incidentu mezi nimi v srpnu 2009.

Ústavní soud uzavírá, že zájmem dítěte je nepochybně i to, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten je dobrým rodičem. V projednávaném případě obecné soudy věnovaly zjišťování existence záruk takovýchto vlastností obou rodičů, zejména stěžovatele, dostatečnou pozornost, respektovaly tak příslušná rozhodnutí zákona o rodině i relevantní judikaturu Ústavního soudu. V podrobnostech lze odkázat na velmi detailní odůvodnění jejich rozsudků. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozsudky obecných soudů, pokud jimi došlo k svěření nezletilých do výchovy matce a rozsahu úpravy jejich styku s ním, porušena nebyla.

Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu