Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 190/11

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. D., JUDr. Vladimírem Bulínským, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, 602 00 Brno, směřující proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2010, č. j. -211, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a obchodní společnosti ZEAS Lysice, a. s., IČ : 25333879, se sídlem Družstevní 68, 679 71 Lysice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku č. II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2010, č. j. -211, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení s tvrzením, že soud porušil d (dále jen " ") tím, že aniž zkoumal podrobnosti případu, mechanicky aplikoval ustanovení (dále jen ).

V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný stěžovatelem o náhradu škody ve výši 37.493,60 Kč. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č. j. -182, žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce v poslední den lhůty, což bylo ve čtvrtek dne 12. 8. 2010, blanketové odvolání. Učinil tak, jak uvedl, z opatrnosti, neboť v té době ještě neměl od svého klienta dispozici, zda si přeje odvolání podat. Toto odvolání vzal zpět hned v pondělí dne 16. 8. 2010. Okresní soud v Blansku nejprve stěžovatele usnesením ze dne 17. 8. 2010 vyzval, aby odvolání doplnil, a to přesto, že ve stejný den obdržel jeho zpětvzetí. Když vzal na vědomí zpětvzetí odvolání, vyzval usnesením ze dne 23. 8. 2010 vedlejšího účastníka, respektive jeho právního zástupce, aby se ve stanovené lhůtě k tomuto procesnímu úkonu stěžovatele vyjádřil. Poté, co toto vyjádření obdržel, předložil věc odvolacímu soudu. Odvolací soud usnesením ze dne 12. 10. 2010, č. j. -211, rozhodl jednak o zastavení odvolacího řízení a jednak (výrokem č. II, který je napaden ústavní stížností) o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 4.464 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Poukazuje na to, že ačkoliv vzal dne 16. 8. 2010 odvolání zpět, byl usnesením soudu ze dne 17. 8. 2010 vyzván, aby odvolání doplnil. Za nestandardní postup ze strany soudu prvního stupně považuje výzvu adresovanou přímo právnímu zástupci a nikoliv účastníku řízení, aby se vyjádřil ke zpětvzetí odvolání. Stěžovatel tvrdí, že soud prvního stupně neměl povinnost vyzývat žalovaného k vyjádření ke zpětvzetí odvolání. Tím, že tak učinil, způsobil zbytečně navýšení nákladů odvolacího řízení. V tomto postupu spatřuje libovůli okresního soudu. Odvolacímu soud pak vytýká, že nerespektoval ustanovení , podle kterého lze přiznat pouze účelně vynaložené náklady. Za takové nelze považovat náklady vzniklé vedlejšímu účastníkovi odvolacím řízením, neboť se nemusel žádným způsobem bránit. Několika řádkové vyjádření ke zpětvzetí odvolání nelze podle jeho názoru považovat za účelné uplatňování práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Blansku sp. zn. , s jehož obsahem se seznámil.

Ústavní soud úvodem připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, zejména jde-li o vysokou částku, avšak ani v takovém případě ji nelze z hlediska kritérií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. V tomto posuzovaném případě navíc výše nákladů řízení nepřesahuje ani hranice bagatelních sporů. Vylučuje-li u bagatelních věcí (srov. ) přezkum meritorních rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby přezkum výroku o náhradě nákladů řízení požíval větší ochrany. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti v takové věci, kde výše nákladů nepřevyšuje hodnotu bagatelních sporů, přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Přitom platí již dříve vyslovené stanovisko Ústavního soudu, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

Ústavní stížnost, která je předmětem tohoto řízení se opírá pouze o výklad podústavního práva, konkrétně ustanovení , která upravují náhradu nákladů řízení. Podle názoru Ústavního soudu Krajský soud v Brně, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, i když se jeho interpretace může jevit stěžovateli jako příliš přísná. K tomu je třeba uvést, že procesní předpis nezná jako zvláštní formu odvolání tzv. blanketové odvolání, a jestliže se účastník rozhodne odvolání podat, byť ho nezdůvodní, vystavuje se tím riziku náhrady nákladů odvolacího řízení stejně, jako by podal odvolání řádně odůvodněné. Kromě toho nelze přehlédnout, že není nejmenší důvod, proč by důsledky vyplývající z postupu soudu prvního stupně měly jít k tíži vedlejšího účastníka, který se pouze řídil jeho pokyny. Náklady řízení, které účastníkovi vznikly tím, že prostřednictvím svého právního zástupce reagoval na výzvu soudu, jsou vždy účelně vynaloženými, neboť jde o realizaci jeho základního práva na právní pomoc v řízení před soudy, které je garantováno v y.

I když postup soudu prvního stupně nebyl v této věci zcela prost chyb, tyto nedosahují ústavněprávní roviny. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ne každé pochybení procesního rázu je však současně zásahem do základních práv účastníků řízení.

Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté y a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení mimo ústní jednání odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu