Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 461/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: RP Racing, s. r. o., se sídlem Brno, Příkop 843/4, Brno, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Osov, Osovec 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010, čj. - 64, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2010, čj. - 38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo údajně porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené a 2 d (dále " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka má za to, že jsou-li splněny podmínky pro povolení přezkumného řízení, musí správní orgán žádosti daňového subjektu, jenž je v legitimním očekávání, že se tak stane, vyhovět. Jestliže jeho žádost účelově a v rozporu s daňovým řádem zamítne, jde o zřejmý projev libovůle. Jeho rozhodnutí pak podléhá přezkoumání soudem ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále " "). Povinnosti správních orgánů odpovídá právo daňového subjektu na zrušení nebo změnu jejich rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí ve smyslu , jež nemůže být z přezkumu vyloučeno. Napadené usnesení je tedy v rozporu s ustanovením

Stěžovatelka proto dovozuje, že při splnění zákonných podmínek pro povolení přezkumného řízení musí mít daňový subjekt jistotu, že přezkum správního rozhodnutí nebude záviset na libovůli správního orgánu, což lze zajistit pouze tak, že jeho rozhodnutí bude přezkoumatelné soudem. Protože při současném výkladu povahy přezkumného řízení institut umožňující objektivní posouzení věci neexistuje, umožňuje judikatura správních soudů i Ústavního soudu libovůli správního orgánu. Stěžovatelka vyjmenovala jednotlivé námitky obsažené v kasační stížnosti, konfrontuje je s výňatky z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále "NSS") a tvrdí, že se její argumentací vůbec nezabýval. Ačkoliv je vázán jejími důvody, nemůže je opomenout a musí se k nim vyjádřit. Přesto tak neučinil a postupoval v rozporu s ustanovením Jeho dosavadní judikatura je v otázce vyloučení přezkumu rozhodnutí o povolení přezkumného řízení nesprávná, v rozporu s principy ochrany práva na legitimní očekávání a právní jistoty.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad Brno I dodatečným platebním výměrem ze dne 10. 9. 2008, čj. 239596/08/288911/8433, doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 23. 3. 2004 - 31. 12. 2004 ve výši 37.278.360,- Kč. Její žádosti o přezkumné řízení Finanční ředitelství v Brně, rozhodnutím ze dne 20. 1. 2010, čj. 20322/09-1200-701175, nevyhovělo. Správní žalobu stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 2010, čj. - 38, odmítl. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010, čj. - 64, zamítnuta.

III.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud postupují ve shodě s u, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté y.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry orgánů správce daně a obecných soudů v otázce, zda rozhodnutí o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu , a podléhá tedy přezkumu správním soudem. Totožné argumenty, které vtělila do ústavní stížnosti, přitom uplatnila již v rámci své správní žaloby a kasační stížnosti. Ústavní soud proto přezkoumal, zda postup obecných soudů, respektive správce daně, v její věci vykazoval nedostatky, způsobilé zasáhnout do jejích shora uvedených základních práv, přičemž takové skutečnosti neshledal.

Pro posouzení její věci je stěžejní otázka, zda se ve vztahu k rozhodnutí podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), jedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, neboť jen takové rozhodnutí správního orgánu lze považovat za rozhodnutí podle Naopak rozhodnutí procesní povahy jsou ze soudního přezkoumání vyloučena podle

Ve stanovisku

sp. zn.

-st., ze dne 19. 12. 2000, Ústavní soud judikoval, že: "Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu." Mimo jiné zde uvedl, že "...se jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle § 55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá."

Jak Ústavní soud v posuzované věci zjistil, NSS kasační stížnost stěžovatelky projednal přesto, že nesprávně kvalifikovala její důvody. S odkazem na svou stávající judikaturu ke sporné otázce stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že rozhodnutí o nepovolení přezkumu nezakládá žalobní legitimaci podle , neboť nemá materiální znaky rozhodnutí, zde uvedené. Ke všem jejím námitkám se v odůvodnění svého rozsudku zevrubně vyjádřil a uzavřel, že rozhodnutí, jímž byla její žádost o přezkum daňového rozhodnutí zamítnuta, není způsobilé zasáhnout do jejích subjektivních práv, a je tedy ze soudního přezkumu vyloučeno ve smyslu Ztotožnil se tak s názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Brně s tím, že přezkumné řízení je pouze dozorčím prostředkem k ochraně objektivního práva a možnost je zahájit je tak pouze oprávněním, nikoliv povinností nadřízeného správce daně. Není na něj právní nárok, proto jeho nepovolením nemůže být zasaženo do práv daňového subjektu.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že zásahem do subjektivních práv stěžovatelky by byl až výsledek přezkumného řízení, tj. rozhodnutí, kterým správce daně přezkoumávané rozhodnutí měnil, rušil či potvrzoval. Závěru obecných soudů, že z důvodu neexistence jejího nároku na provedení přezkumného řízení nemůže být jeho nepovolením zasaženo do jejích hmotných práv, proto nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě a důkladně odůvodněna a stěžovatelčiny námitky jsou tak pouze projevem jejího nesouhlasu se závěry v nich vyjádřenými, postrádajícím ústavněprávní rozměr, a s ohledem na shora uvedené nemohou obstát.

Proto Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu