Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 546/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 11. 2007, čj. - 106, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2009, čj. - 140, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2010, čj. - 178, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o její žalobě na zaplacení částky 1,717.574,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je jedinou dědičkou po svém manželovi V. K., který zemřel. Proti ještě žijícímu V. K. podal žalobce M. P., u Krajského soudu v Plzni, žalobu na zaplacení částky 1,399.858,- Kč., jako závazku z podnikatelské činnosti. V průběhu odvolacího řízení V. K. zemřel, na jeho místo nastoupila stěžovatelka, jako dědička a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2004, čj. - 142, celé řízení skončilo tím, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1,399.858,- Kč. Na návrh takto oprávněného M. P. nařídil Okresní soud Plzeň - město, usnesením ze dne 15. 6. 2004, čj. - 6, exekuci, v rámci které bylo na stěžovatelce v průběhu let 2005 a 2006 vymoženo celkem 2,830.992,- Kč.

Poté, dne 25. 6. 2006, podala stěžovatelka u Okresního soudu Plzeň - město žalobu proti M. P. na zaplacení 1,717.574,- Kč, jako částky, o kterou byla žalovanému donucena zaplatit více, než byl jeho skutečný nárok. V řízení před obecnými soudy se svou žalobou neuspěla. Stěžovatelka je přesvědčena, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva podle , , a d, dále Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Dodatkového protokolu k citované Úmluvě a i y ČR.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, čj. - 106, řízení ve věci částečně zastavil a žalobu stěžovatelky částečně zamítl. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 68.686,80 Kč. Odvolací soud odkázal na ustanovení § 470 odst. 1, § 451 odst. 1 a 2 a § 454 ObčZ a ve shodě s okresním soudem přijal závěr, že stěžovatelce nesvědčí právní titul na vydání požadovaného peněžitého plnění. Žalovaným přijaté plnění z exekuce na vymožení pohledávky za zemřelým V. Korandou nelze považovat za bezdůvodné obohacení. Smrtí dlužníka nepozbývá věřitel své pohledávky, dluh v nezměněné výši nepřestal existovat, přičemž stěžovatelka byla jako dědic dlužníka odsouzena k jeho úhradě. Na odpovědnost stěžovatelky se sice vztahovalo ustanovení § 470 odst. 1 ObčZ, které limitovalo tuto odpovědnost výší ceny nabytého dědictví, avšak dluh zůstal v celé jeho výši a trval jako tzv. naturální obligace. Žalovaným přijaté plnění bylo podloženo v celém jeho rozsahu existujícím právním důvodem, neboť jeho pohledávka mu byla přiznána soudním rozhodnutím, které se stalo exekučním titulem. Přijetím plnění z provedené exekuce tak došlo pouze (ve smyslu § 599 ObčZ) ke splnění a zániku dluhu, který měl V. K. vůči žalovanému. Žalovaným přijaté plnění neodpovídá charakteru bezdůvodného obohacení, neboť toto plnění nelze podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných případů v § 451 odst. 2 a § 454 ObčZ.

Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatelka sice ve věci postupovala jediným možným a správným způsobem, pokud se s odkazem na ustanovení § 470 odst. 1 ObčZ bránila vedené exekuci. Za situace, kdy exekuční soud v prvém stupni návrhu stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce nevyhověl (stěžovatelka nevyužila práva odvolání nebo dovolání proti tomuto rozhodnutí), nelze se domoci nápravy tohoto stavu v nyní projednávané věci.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že otázka, kterou stěžovatelka v dovolání označila za otázku zásadního právního významu, ve skutečnosti zásadní právní význam nemá. Poukázal na svůj rozsudek sp. zn. , z něhož vyplývá závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu (v daném případě soudu) není plněním bez právního důvodu nebo plnění z důvodu, jenž následně odpadl, a to až do chvíle, kdy bude toto pravomocné rozhodnutí případně zrušeno proto, že nárok jednoho z účastníků neměl oporu v hmotném právu. Soudy jsou obecně vázány předchozím soudním rozhodnutím o tom, že účastníku řízení vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku si soud v dalším řízení nemůže odlišně posoudit sám ani jako otázku předběžnou - viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

Dovolací soud uzavřel, že ve zkoumaném případě bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor stěžovatelky nemohlo vzniknout, neboť rozhodnutí, na jehož základě bylo plnění poskytnuto, nebylo zrušeno a současně nárok žalovaného, v jehož prospěch bylo plnění poskytnuto, měl oporu v hmotném právu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, které odmítá respektovat a setrvává na svých argumentech, které prosazuje v podstatě již od počátku předmětného řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení y ČR. Skutečnost, že soudy v napadených rozhodnutích vyslovily závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ě a v d. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných , , a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. Obecné soudy, na základě dostatečného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a které jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. Nejvyšší soud v řešení otázky, vznesené stěžovatelkou, odkázal na svoji konstantní judikaturu. V dané věci se jedná o otázky interpretace a aplikace podústavního práva, která nemá ústavněprávní přesah. K porušení základních práv stěžovatelky tedy nedošlo a v detailech stačí odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu