Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 560/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2010, čj. - 351, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, čj. - 267, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, čj. - 152, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté d (dále jen " "). Postupem obecných soudů mělo dojít také k porušení zásady rovnosti ve smyslu a y.

Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil usnesení Městského soudu, kterým zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady společnosti ZAT a. s., konané dne 1. června 2006. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy chybně posoudily charakter řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady, neboť je vedly jako řízení sporné. Podle stěžovatele je řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady řízením návrhovým, ale nesporným, ve kterém je soud povinen provést i takové důkazy, které jsou potřebné pro objektivní posouzení věci, i když tyto důkazy nejsou stranami sporu navrženy. Stěžovatel dále tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení norem jednoduchého práva, které dosahuje takové intenzity, která způsobuje neústavnost napadených rozhodnutí. Valná hromada nebyla řádně svolána a nemohla tedy na ní být přijata platná usnesení. Podle stěžovatele tak došlo k navýšení základního kapitálu v rozporu se zákonem. Nesprávnou aplikací podústavního práva obecnými soudy tak došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

Poté co Ústavní soud přezkoumal argumenty stěžovatele v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti ( y ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "). Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má obecným soudem vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, č. 90/33, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly k posouzení platnosti usnesení valné hromady. Odvolací soud se řádně vypořádal s jednotlivými argumenty stěžovatele, které opět uplatnil i v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti uvedl, že závěr odvolacího soudu, podle něhož byla při oznámení konání valné hromady zachována patnáctidenní lhůta pro její svolání, je v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními i ze závěry formulovanými Nejvyšším soudem. Taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyla přesunutím místa konání valné hromady z jedenáctého patra do přízemí téže budovy porušena práva akcionářů, neshledal Nejvyšší soud rozporný s hmotným právem. Nejvyšší soud se dostatečně zabýval i ostatními námitkami stěžovatele, které znovu uvedl i v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto nemá důvod se těmito námitkami stěžovatele jakkoli dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé.

Argumenty v ústavní stížnosti jsou jen polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení základních práv stěžovatele. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu