Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3538/10

Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -66 ze dne 8. 9. 2010 a o návrhu na odstranění rozporu mezi valorizací důchodů a , mezi a a mezi stanovením životního minima jednotlivce, který žije sám, a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny, a uvedení těchto ustanovení do souladu s d, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doplněný podáním ze dne 8. 2. 2011, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -66 ze dne 8. 9. 2010 a dále odstranění rozporu: 1) mezi valorizací důchodů a , o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), 2) mezi [v petitu nesprávně uveden ] , o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a zákona o pomoci v hmotné nouzi a 3) mezi stanovením životního minima jednotlivce, který žije sám, a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny, a uvedení těchto ustanovení do souladu s d (dále jen ""). Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu nebyl obsažen v petitu doplněného podání ze dne 8. 2. 2011, sepsaného advokátem, a vyskytoval se jen v podání sepsaném stěžovatelem dne 7. 12. 2010. Z obsahu a kontextu obou podání však bylo zřejmé, že v petitu doplněného podání nebyl rozsudek Nejvyššího správního soudu zmíněn toliko v důsledku opomenutí a že stěžovatel měl zjevně v úmyslu napadnout ústavní stížností i toto rozhodnutí. Ústavní soud proto nevyzýval stěžovatele k odstranění rozporu mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním a posoudil ústavní stížnost tak, že tato směřuje i proti předmětnému rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. , který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. -66 ze dne 8. 9. 2010 zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu č. j. -41 ze dne 13. 4. 2010, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou tento brojil proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, resp. Úřadu městské části Praha 10, o snížení příspěvku na živobytí z částky 436,- Kč měsíčně na částku 334,- Kč měsíčně.

Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že při valorizaci důchodové dávky dochází ke snížení minimální hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních životních potřeb, místo aby došlo k jejímu navýšení, v důsledku čehož není stěžovateli poskytováno dostatečné hmotné zabezpečení. Stěžovatel poukázal na svůj špatný zdravotní stav a také na skutečnost, že se ocitl v hmotné nouzi následkem nuceného opuštění státu v období totality, kdy mu byl zabaven veškerý majetek, přičemž v době, kdy se do České republiky opět vrátil, se již nemohl domáhat navrácení tohoto majetku cestou restitučních předpisů. Dle stěžovatele se výše vyjmenovaná ustanovení právních předpisů nacházela v rozporu s předpisem vyšší právní síly, jímž je y, zaručující občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud uvedl předmětná zákonná ustanovení do souladu s ústavním pořádkem a zajistil tak jejich řádnou aplikaci.

II.

Co se týče rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -66 ze dne 8. 9. 2010, ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výkladem právních norem, upravujících poskytování příspěvku na živobytí dle zákona o pomoci v hmotné nouzi, a namítaný rozpor těchto předpisů, resp. jejich výkladu, s y, zaručující občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří. Pokud jde o posledně zmíněné ústavně zaručené právo, Ústavní soud podotýká, že toto patří do oblasti tzv. sociálních práv, jejichž povaha není bezpodmínečná a lze se jich v souladu s y domáhat pouze v mezích příslušných zákonů. Výklad norem "jednoduchého" práva (jiných než ústavních norem), a tedy i výklad předpisů realizujících právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří, náleží do výlučné kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší jejich právní závěry jakkoliv přehodnocovat. Výjimku tvoří dle ustálené judikatury Ústavního soudu případy, kdy jsou závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají nebo kdy je některá z norem interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo kdy se jedná o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval námitky, s nimiž se již městský a zejména pak Nejvyšší správní soud velice podrobně a důsledně vypořádaly, a to včetně namítaného rozporu s y. Závěry obecných soudů shledal Ústavní soud plně ústavně konformní a pro stručnost na ně odkazuje. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -66 ze dne 8. 9. 2010, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

K projednání návrhu stěžovatele stran odstranění nesouladu jednotlivých ustanovení právních předpisů s y a mezi sebou navzájem nebyl Ústavní soud příslušný, neboť dle je nadán toliko kasační pravomocí; je tedy oprávněn zákony či jejich jednotlivá ustanovení toliko rušit a nikoliv měnit. Ovšem i v případě, že by návrh stěžovatele byl míněn tak, že Ústavní soud má jmenovaná ustanovení zrušit, sdílel by takový akcesorický návrh osud ústavní stížnosti a nebyl by tedy způsobilý věcného projednání. I v této části tedy Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl, a to dle ve spojení s .

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu