Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 390/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Mgr. Tomášem Radou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2010 č. j. -48 a výroku III. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 7. 2010 č. j. -16, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výše uvedených bodů výroků citovaných rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, jakož i práva vlastnit majetek, zrušení shora označených bodů výroků napadených rozhodnutí obecných soudů.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem ze dne 28. 7. 2010 č. j. -16 Okresní soud v Písku svěřil jeho nezletilého syna M. F. do výchovy jeho matce O. F., určil mu povinnost platit výživné na jeho syna a uložil mu ve výroku III. tohoto rozsudku zaplatit matce nedoplatek na výživném vzniklý zvýšením výživného od 1. 1. 2010 do 26. 10. 2010 ve výši 42.000,- Kč do osmi měsíců od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2010 č. j. -48 ve výroku I. rozsudku ponechal stejnou výši nedoplatku na výživném a pouze upravil způsob úhrady nedoplatku po měsíčních splátkách ve výši 3.000,- Kč splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že za období od 1. 1. 2010 do 28. 7. 2010, kdy nežil se synem a jeho matkou ve společné domácnosti, ale hradil veškeré platby spojené s domem ve výši 11.063,- Kč měsíčně, nezapočetly tyto platby do nedoplatku na výživném. Stěžovatel tak výživu svého syna v uvedeném období fakticky hradil naplňováním jeho potřeb bydlení. I v případě odečtení hypotéky a splátky úvěru stěžovatel vynakládal na provoz domácnosti celkem 4.760,- Kč měsíčně. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo stěžovateli uloženo platit nedoplatek výživného dvakrát, přičemž odvolací soud svůj rozsudek podle názoru stěžovatele ani řádně neodůvodnil. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem předmětné body výroku napadených rozhodnutí obecných soudů, ukládající mu uhradit ještě jednou nedoplatek výživného, zrušil a současně žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vykonatelnost uvedených bodů výroku ústavní stížností napadených rozhodnutí.

II.

4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že základem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde navíc připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje matematickou kalkulací dřívějších plateb a tvrdí, že je mu napadenými rozhodnutími obecných soudů uloženo platit nedoplatek na výživném podruhé. Ústavní soud v této souvislosti s odkazem na ustálenou judikaturu připomíná, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v , zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů, uváděly v život jejich aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy v daném případě přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů o případném zápočtu již dříve učiněných plateb na nedoplatek výživného. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se interpretací a aplikací relevantních hmotněprávních ustanovení zákona o rodině a Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a správnost interpretace a aplikace (hmotných či procesních) ustanovení zákona obecnými soudy je omezená, přičemž zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41).

6. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Jak plyne z napadených rozhodnutí nalézacího a zejména odvolacího soudu, provedly soudy obou stupňů všechny nezbytné důkazy pro rozhodnutí, náležitě je zhodnotily ve smyslu ustanovení a na jejich základě učinily právní závěry, které v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Stěžovatelova argumentace při polemice s učiněnými právními závěry obecných soudů nepřekročila rámec podústavního práva a Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí zakládala stěžovatelem vyvozované nepřípustné ústavněprávní konsekvence. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo práva na soudní ochranu.

7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho ústavně zaručených základních práv, nezbylo než ústavní stížnost podle odmítnout.

8. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení Ústavní soud konstatuje, že tento k ústavní stížnosti akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu