Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
69432.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 378/11
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. V., zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem Praha 3, Čajkovského 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 3 To 56/2010 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým měla být porušena její základní práva zaručená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 dodatkového Protokolu č. 7 k této úmluvě. Brojí proti tomu, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (dále "odvolací soud") jí tímto usnesením nepovolil navrácení lhůty k podání odvolání, které podala jako advokátka svého klienta. Její odvolání zamítl jako opožděné, aniž vzal v úvahu závažné zdravotní důvody na její straně, které ke zmíněnému zpoždění vedly. Má za to, že měl cestou aplikace § 61 trestního řádu její žádosti vyhovět a umožnit jí tak plnění jejích zákonných povinností a obžalovanému, kterého zastupuje, plnou realizaci jeho práv.
Stěžovatelka se domnívá, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a navrhla, aby ji Ústavní soud pro její naléhavost ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), projednal mimo pořadí.
Dříve než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její věcné projednání. Pouze v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, může se jí Ústavní soud zabývat také věcně.
Podle § 61 odst. 1 trestního řádu, zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. O navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky. Nebyl-li opravný prostředek ještě podán, je třeba jej se žádostí spojit. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, povolí navrácení lhůty obviněnému, zjistí-li, že on nebo jeho obhájce zmeškali lhůtu k podání opravného prostředku z důležitých důvodů. Je tedy zřejmé, že navrácení lhůty se povoluje obviněnému, byť žádost podal jeho obhájce a důvody zmeškání spočívaly na jeho straně, což je případ stěžovatelky. Výrok usnesení odvolacího soudu, proti kterému stěžovatelka brojí, se tedy primárně dotýká jejího klienta, obžalovaného Ravi Bhalla (dále "obžalovaný"), a nemohlo jím proto dojít k zásahu do jejích shora uvedených základních práv.
Ústavní soud dále připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování jiný orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by o těchto právech rozhodoval Ústavní soud bez toho, že by mu byla dána možnost realizovat svou pravomoc.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 ).
Jak Ústavní soud ověřil u Městského soudu v Praze, stěžovatelka, jako obhájkyně obžalovaného, podala proti stejnému usnesení odvolacího soudu i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. V něm uvedla totožné argumenty jako v ústavní stížnosti. I když se stěžovatelka snaží výsledek dovolacího řízení předjímat, probíhá aktuálně u Nejvyššího soudu řízení, v jehož rámci se může domáhat i ochrany ústavně zaručených práv a svobod svého klienta. Za této procesní situace není důvod k tomu, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jehož znakem je i minimalizace zásahů do činnosti soudů, do doby, než bude toto řízení ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval či vyčkával jeho rozhodnutí. Tím by neúměrně prodlužoval své řízení a nepřímo tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je tedy podání ústavní stížnosti předčasné.
Tato ústavní stížnost v žádných parametrech nenaplňuje důvod pro postup podle § 75 odst. 2 a § 39 zákona o Ústavním soudu . Svým významem totiž nijak nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj, aniž by se mohl zabývat meritem věci, ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu