Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3648/10

Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Krejčiříka, insolvenčního správce dlužníka ARS LINGUARUM, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Pšeníčkova 677, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010 čj. , -33 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 čj. , -21 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 21. 12. 2010 se Ing. Jiří Krejčiřík (dále též "insolvenční správce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v insolvenční věci dlužníka ARS LINGUARUM, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 4 (dále jen "dlužník") o zrušení konkursu.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 18. 3. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") zrušil konkurs na majetek dlužníka, neboť pro uspokojení věřitelů byl majetek dlužníka zcela nepostačující (výrok I.), insolvenčnímu správci určil odměnu ve výši 30.000 Kč a hotové výdaje ve výši 643,20 Kč, s tím, že budou uhrazeny z majetkové podstaty (výrok II.), a uložil insolvenčnímu správci specifikované povinnosti (výrok III.).

Dne 11. 5. 2010 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání insolvenčního správce do výroku II. (o nárocích insolvenčního správce) rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 18. 3. 2010 v napadeném výroku potvrdil.

Dne 29. 9. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání insolvenčního správce proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2010 zamítl.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími dovolacího a odvolacího soudu, včetně jim předcházejícího rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 18. 3. 2010, bylo při stanovení odměny insolvenčního správce porušeno jeho základní právo dle Dodatkového protokolu k Úmluvě spočívající v legitimním očekávání nabytí majetku, a y. Dovolacímu a odvolacímu soudu vytkl, že jejich výklad ustanovení a vyhl. č. , o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen "") zcela pomíjí, že insolvenční správce svoji činnost vykonává profesionálně za účelem dosahování přiměřeného zisku a musí hradit řadu fixních provozních nákladů na provoz kanceláře, včetně nákladů na připojení k internetu; proto mu musí být garantována ve všech případech minimální odměna, v případě konkursu ve výši 45.000 Kč.

Insolvenční správce má tudíž právo na legitimní očekávání nabytí majetku spočívající v odměně za své činnosti při konkursu a není proto možné výkladem dovozovat, že ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky se nevztahuje na případy, kdy nedojde ke zpeněžení majetku z majetkové podstaty a "extenzivně v neprospěch insolvenčního správce vykládat aplikovatelnost § 5 vyhlášky na tyto případy."

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti, je především tvrzení, že napadenými rozhodnutími dovolacího a odvolacího soudu v částech o odměně insolvenčního správce a náhradě hotových výdajů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle d (dále jen "") a základní právo na ochranu majetku dle y, resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě pátéy, resp. Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na odměnu insolvenčního správce a náhradu jeho výdajů. Ani ostatní články y či Úmluvy se o odměně insolvenčního správce a náhradě jeho výdajů výslovně nezmiňují; takové právo má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.

Výklad zákona, v projednávaném případě výklad . , ve znění účinném do 30. 6. 2010, příslušel v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod. Takové porušení v projednávaném případě nezjistil.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku

Stěžovatel dále tvrdil, že nesprávným výkladem podzákonného předpisu o odměně insolvenčního správce a náhradách jeho hotových výdajů byla porušena jeho "práva na legitimní očekávání nabytí majetku" garantovaná čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud připomíná, že Dodatkového protokolu k Úmluvě, kterého se stěžovatel dovolával, obdobně jako y, stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele.

Jinak řečeno, uvedenými články Úmluvy ay není chráněno jakékoliv právo na nabytí majetku, neboť ústavně chráněn je majetek sám; je ovšem skutečností, že za určitých okolností může být ústavně chráněným majetkem i pohledávka, pokud je dostatečně určitá a existuje velká pravděpodobnost (vyplývající např. z ustálené judikatury, též označovaná jako "legitimní očekávání"), že bude obecnými soudy přiznána.

V projednávaném případě stěžovatel nemohl oprávněně tvrdit, že měl majetek v podobě legitimního očekávání; z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je totiž zřejmé, že důvodem přípustnosti dovolání byla skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku (dovoláním označenou), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která byla odvolacími soudy rozhodována rozdílně.

Vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k tomu, že ani v jiných směrech nezjistil Ústavní soud žádné porušení kautel ústavnosti ať již napadenými rozhodnutími či řízení, které jejich vydání předcházelo, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu